Zrada universit

List Los Angeles Times nedávno psal o Kalifornské univerzitě v městě Irvine: “Nenávidí irvinská Kalifornská univerzita americkou vlajku? Ne zcela.“ Asi deset dní před napsáním tohoto článku vydala zákonodárná rada „Sdružení studentů“ této univerzity rezoluci o odstranění americké vlajky z kanceláří studentského vedení, protože podle nich „vlála a vlaje tam, kde je znamením kolonialismu a imperialismu“. Tak se praví v rezoluci, která byla přijata šesti hlasy proti čtyřem. V sobotu po hlasování vydala univerzita formální stanovisko, podle nějž zákonodárná rada „jednala pomýleně“. Rozhodnutí přijaté šesti hlasy proti čtyřem bylo pro mnoho normálních studentů urážkou, takže se strhla bouře protestů; jen málo protestujících však rozpoznalo, že zdrojem rozhodnutí byl hluboce vštípený impuls nabádající k velezradě, jen málokterým došla zákeřná psychopatologie univerzitního studentského vedení. Šlo o vzdělané dospělé lidi, sice mladé, ale ve všem ostatním mravně odpovědné za své jednání. To, čemu dali průchod, nebyla pomýlenost; byl to antiamerikanismus. Šlo tudíž o projev bláznivosti, nikoli o rozhodnutí psychicky normálních lidí.

Co to odhaluje? Že na našich univerzitách působí patologický živel. Na většině našich univerzit k tomu ani není třeba dávat vlajku pryč; daleko užitečnější je klamat svět tím, že se vlajka nechá na místě a všechno zůstane jakoby při starém, ale bez původního významu a ducha. Na humanitních a společenskovědních fakultách, kde svoboda myšlení je tím nejdůležitějším, najdeme mezi fakultními pracovníky a těmi, kteří po dosažení univerzitní hodnosti pokračují ve studiu, více nenávisti k americké vlajce než lásky k ní. Vím to z vlastní zkušenosti: sám jsem v letech 1986-1989 na irvinské Kalifornské univerzitě studoval. Profesoři tam hlásali marxismus, aktivně agitovali mezi studenty, které mohli získat pro marxistické ideje, kdežto antimarxistům bránili v postupu. Tehdy se to dělalo potichoučku, administrativní cestou. Když ses odvážil pozvednout hlas ve prospěch Ameriky nebo ekonomické svobody, vystavil ses pronásledování. Měl jsi po reputaci. Je výhodnější zavírat před tím oči a zakusit to na vlastní kůži je dost nepříjemné; proto se těch, které si vedení vybralo k pronásledování, nikdy nikdo nezastal: Nechali jim pozkazit život – nikdo se neodvážil zakročit. Kdo by si, konec konců, přidělával problémy? Tady máte tichounké zastrašování vybraných jedinců v celé kráse. Když jsem na této univerzitě jako asistent učil, vyžadovala se přísaha věrnosti ústavě Spojených států a kalifornské ústavě. Složil jsem ji; a žasl jsem, kolik jich ji dokázalo složit a pak porušit, aniž by to mělo následky. Marxismus, který se tam tak nadšeně podporoval, totiž je – a vždycky byl – nepřátelský vůči takovým „měšťáckým ústavám“, jaké máme v USA a v Kalifornii. Zeptal jsem se dvou jiných postgraduálních studentů, zarytých levičáků, jak mohli tu přísahu složit s čistým svědomím. Oba mi dali stejnou odpověď: „Ále, ta přísaha, to je jenom legrace.“ Nač by ji brali vážně, když to nedělal nikdo? Správa ani fakulta k přísaze nikoho nenutila, ale byla benevolentní, když ji někdo odvolal nebo si ze zbabělosti našel jiné východisko. Chcete-li vědět, jak nepřátelé Ameriky ovládají naše univerzity, tady máte odpověď. Je více než pravděpodobné, že valné většině profesorů irvinské Kalifornské univerzity, kteří nechtějí dát americké vlajce vale, jde jen o to, aby zabránili většímu skandálu, protože kdyby si na to posvítil někdo z řad veřejnosti, vyšlo by najevo, že tato univerzita patří k mnoha školám, kde vládne velezrada. Takový chytrý zrádce se umí za vlajkou schovat. Kdyby ji odstranil, přivolal by nežádoucí pozornost k tomu, co se na škole děje. Inu ano, mládež vychovávají samí zrádci...

Hrátky moskevských ničemníků

Kdo má ale z té velezrady prospěch? Kdo sklidí její plody? Která moc chce obrátit Američany proti nim samým a zmocnit se místa, které náleží Americe? Vrací nás to do Moskvy: 13. března se na tamní Rudé náměstí vevalila tajemná kolona nákladních aut. Putin se už deset dní neukázal na veřejnosti. Vedoucího kanceláře ruského prezidenta Sergeje Ivanova už od 27. února nikdo neviděl (to se dalo ověřit). Sergej Stěpašin, jehož úkolem je v impériu urovnávat spory, odletěl před několika dny pod nějakou záminkou na Ural – nu ano, do těch strategických hor, kde je tolik podzemních měst a bunkrů. Mezitím prý do Ruska tajně dorazil severokorejský premiér. Jak si tedy celou tu aktivitu máme vyložit? Nu, ten konvoj tajuplných náklaďáků by se snad dal vysvětlit tím, že se na Rudém náměstí náhle buduje obrovská tribuna se stovkami sedadel. Co že se to chystá? Ovšem, nejspíš první výročí anexe Krymu. Tento víkend měla ruská veřejnost a novináři uslyšet z Kremlu „důležité sdělení“. Možná to měl být onen „šokující“ televizní dokument v neděli v deset hodin večer moskevského času, v němž prezident Vladimir Putin líčil loňskou ukrajinskou revoluci jako násilný převrat „zosnovaný našimi americkými přáteli“. Ruský vůdce obvinil Spojené státy z vyzbrojování a výcviku nacionalistických povstalců na západní Ukrajině, v Polsku a v Litvě. Podle Putina je dobrý důvod k obavám z otevřeného amerického útoku na Rusko; on, Putin, prý to nebezpečí cítil a proto se připravil aktivovat ruské jaderné bojové hlavice.