Na počátku prosince 19198 Rakousko-uherská banka věřila, že se jí podařilo normalizovat vztahy s Československou republikou. Zůstávala však nejasnost ohledně řízení devizového obchodu, který od roku 1916 obstarávala devizová ústředna. Ta sídlila ve Vídni a byla přičleněna k Rakousko-uherské bance. Jejím úkolem bylo soustřeďovat veškeré devizové prostředky monarchie, jež následně přidělovala podle potřeb válčícího státu.

Vzhledem k tomu, že Rakousko-uherská banka získávala přebytky nerozdělených deviz, jež byly součástí zákonného krytí bankovek, měla zájem také na zachování devizového monopolu, a to tím spíše, že dříve poskytovala ze svého devizy, pokud se jich pro obchod se zahraničím nedostávalo. Proto na počátku prosince vyslala do Československa jednoho z vedoucích představitelů devizové ústředny vrchního inspektora Philippa Sztankovicse, který zde měl vyjednávat o zachování po dva roky panující praxe, tj. aby i československé devizové subjekty byly povinny odvádět získané valuty a devizy do Vídně.

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na hlavní ústav Rakousko-uherské banky v Praze z 11. 12. 1918