O krizi eurozóny se často mluví jako o dluhové krizi. Tato fráze s sebou nese ale jeden problém: ztrátu podstatné části informace. Dluhy totiž problémem nejsou, respektive ne samy o sobě. Japonsko, Spojené státy či svého času Spojené království patří či patřily k nejzadluženějším zemím světa, přesto to pro tyto země neznamenalo problém, ale naopak výhodu (dvě ze jmenovaných zemí byly světovými hegemony). Všechny tyto země ale mají své vlastní měny. Jejich rozpočty proto nefungují, na rozdíl od zemí eurozóny, jako rozpočty firem či domácností. Tyto země nemusely a nemusejí své dluhy splácet tím stejným způsobem, jako země eurozóny.

Vnitřní rozpor eurozóny

Pozor, nemylme se, problémem eurozóny nejsou dluhy ze své podstaty jako takové. To, že dluhy budou vznikat, vyplývá už z jejího cíle: obchodu mezi členskými státy. V historii nastala jedna doba, kdy obchod mezi evropskými zeměmi byl v rovnováze: jak píší Krpec a Hodulák (2012: 283-284) o situaci po druhé světové válce v Evropě: “Protože [evropské] státy potřebovaly USD na nákupy ze Spojených států, snažila se každá země omezit své transakce s jinou evropskou zemí na úroveň vlastního dovozu z této země (aby za část vlastního exportu nedostala nekonvertibilní měnu partnera)”. Všem ale tehdy bylo jasné, že jde o dočasné řešení, které je dlouhodobě neudržitelné, má-li dojít k naplnění cíle, jímž bylo nastartování vnitroevropského obchodu.