Chudák funkcionář a člen Tomio se ohrazuje vůči klice rozvracečů jeho hnutí. Kdo ale jsou tito pučisti? Vždyť nikdo z nich není členem Okamurova uskupení. Nelze tedy mluvit o rozvracení, protože uvnitř hnutí tito lidé nikdy nebyli.

Fakticky se jedná o obrat těch příznivců, kteří už dále nemohli přihlížet tunelování této ministrany. Názorový rozkol je věc, kterou lze ustát. Stačí prodiskutovat ideové směřování partaje. Plíživý stín pochyb zavedl všechny rebelanty a pučisty ale k dalším, postupně se vynořujícím skutečnostem, které vedly až k defraudaci.

Po bitvě je každý generál, a proto si Tomio Okamura myslel, že díky úspěchu, který ho vyhoupl do křesla poslance se silným mandátem a s vlastním poslaneckým klubem, si může dovolit vše.

Samuraj se proto s plnou silou a sebevědomím vrhl do dalších voleb. Tentokrát do europarlamentních. Aniž by to asi zamýšlel, kampaň vystihla jeho osobu zcela přesně. Černá ovce, zírající z plakátů jeho xenofobní kampaně, měla být vzkazem jasně zacíleným na hospodskou, stěžující si menšinu. Ta se měla vlivem posílené národní hrdosti zvednout od půllitrů a jít bojovat proti přistěhovalcům do jeho domoviny – Evropské unie. Aby se situace ještě více zamotala, tak ona ta Evropská unie není úplně domovem Tomia a jeho Okamurovců. V rámci druhé neslučitelné volební teze totiž není Unie zřízení, ve kterém moravští Japonci chtějí žít. Co se tedy stalo? Jedna parta voličů, opírajících se o černou ovečku, místo cesty do volební místnosti zůstala sedět u piva a druhá, euroskeptická skupina našla i jiné možnosti, jak evropskou instituci rozvrátit zevnitř.

„No, nevadí,“ řekl si Okamura. „Jsem populární, musím přece uspět v komunálu. Pak už mě nikdo nezastaví, dokud si na Hradě nezřídím japonskou čajovnu.“