Jedno z možných opatření je cílené zmražení aktiv a vízová omezení pro ruské úředníky zodpovědné za invazi na Ukrajinu. Spojené státy by v extrémním případě mohly odstřihnout ruské banky od amerického finančního systému, pokud by byly schopné doložit jejich zapojení do financování terorismu, nelegálního obchodu se zbraněmi nebo praní špinavých peněz. To by ruskou ekonomiku mohlo citelně poškodit. Takováto opatření ale těžko naběhnou rychle.

Další možností je symbolické vyloučení nebo izolace Ruska v rámci některých mezinárodních uskupení, například G8. Spíše než bezprostřední ekonomickou újmu, mohou mít tyto kroky význam symbolický. 

Další možností je omezit zahraniční obchod a vzájemné investiční dohody. Ruská ekonomika zahraniční investice potřebuje. Růst byl v posledním roce nejslabší od roku 2009, přebytek běžného účtu nejnižší od roku 1997 a v posledních dvou letech ze země ročně odtékaly investice za zhruba 60 miliard dolarů. Dohoda na těchto sankcích se ale asi bude rodit pomalu.

 Problém je, že obchodní sankce dávají smysl především, pokud je přijme Evropská unie. V ní končí přes 40 % ruských vývozů. Řadu evropských ekonomik hodně závislých na ruském plynu ale mohou sankce vůči Rusku také citelně poškodit (například Německo z Ruska bere okolo 35 % všech svých dodávek). Řada evropských zemí má take s Ruskem nadstandardní obchodní vztahy (Itálie, Kypr). Jakékoliv sankce přitom musí být schváleny jednomyslně všemi členskými zeměmi EU. Dá se tedy předpokládat, že Evropa bude vůči Vladimiru Putinovi o poznání shovívavější, než byla vůči Viktoru Janukovyčovi. V jeho případě se nakonec ekonomické sankce EU ukázaly být relativně účinnou zbraní.