Otázky se většinově týkají dalšího vývoje v Evropě, EU a jinde ve světě. Představují rostoucí strach, nejistotu a omezenou schopnost si přiznat základní historické skutečnosti, které formují naší současnost.

Hned na začátku zdůrazňuji, že „chřadnutí národních států“ je částí procesu, který zjednodušeně řečeno začal rozpadem bloků. Rozpadu bloků následuje rozpad států, privatizace státu, nebo jeho zbytků, čehož jsme svědky. Na druhé straně je rozpad doprovázen vznikem tzv. nadnárodních institucí, regulačních a podobných organizací, zdánlivě nezávislých, jejichž úkolem je dokončit převod státní suverenity do nadnárodního systému různých struktur. Příští „kontrolní bod“ přijde s plnou aplikací Lisabonské smlouvy. Lisabonská smlouva z velké části vychází z neúspěšné Ústavní smlouvy, s tím rozdílem, že zakládající smlouvy neruší, ale přímo navazuje na právní rámec primárních smluv.

Zmiňuji se o Lisabonské smlouvě, protože podle ní bude při hlasování v Radě platit tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, které tvoří současně 65 % obyvatel EU. Výsledkem bude, že čtyři velké země EU (Německo, Francie, Itálie a UK) budou moci zablokovat rozhodnutí Rady. Jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých, především hospodářsky slabších států, aby bylo přijato rozhodnutí podle jejich gusta. Kormě toho je nutné mít LS na zřeteli i při posuzování očekávaného kompromisu týkajícího se požadavků UK k EK ohledně setrvání UK v EU.

Jestliže vycházím ze skutečnosti rozpadu národního státu a jeho přeměny ve stát multikulturní, čemuž napomáhá i přirozená a uměle vytvořená migrační vlna musím vycházet z dalších skutečností. Těmi jsou objektivní nenávratnost takového procesu a historická zkušenost vyplývající z nového uspořádání území a států po ukončení války. Ať si to chceme nebo nechceme přiznat, nacházíme se ve válečném procesu, jehož konec a výsledek se nedá prognostikovat, ani předvídat.

Je nezbytné si plně uvědomění, že všechna asymetrická spojenectví jsou založena na strachu. Vše, co je založeno na strachu, není objektivně udržitelné. Tak jako nebyla udržitelná diktatura klecí, kterou byl pro některé občany minulý politický systém, obsahující pro ně utrpení způsobovaná vnějším vlivem, tak není udržitelnou ani diktatura bubliny, do níž se klec transformovala pomocí ideologie konzumu. Život v bublině obsahuje utrpení, které se v klinickém významu označuje pojmy sadismus a masochismus osobního sklonu. Z bubliny není úniku. Absolutní štěstí se proto rovná absolutnímu neštěstí.