Následky si lze pouze a těžko představit v době, kdy zbrojní výdaje dosáhly nejvyšší úrovně za posledních třicet let a kdy mají dále růst. Proto je lépe nespekulovat a nepsat o nich. Nejenom v době Velikonoc se nabízejí srovnání těžko pochopitelných skutečností a otázky. Kdo ví, ať napoví.

Proč stačilo pouhé dva dny bohatým ze Západu na sbírku více než jedné miliardy Euro na rekonstrukci Notre-Dame (z kamene a dřeva), a nestačí dlouhé měsíce vládě – slibotechně vypořádat se s požadavky hnutí žlutých vest (z lidského těla a duše)? Proč se mstít v kostelích nebo synagoze? Proč je prakticky nemožné nasbírat peníze na projekt, jehož opravdovým cílem je lidská pomoc? Proč nikdo z bohatých ze Západu se nenabídl jako příklad a iniciátor sbírky na rekonstrukci Palmýry? Proč se musí organizovat již třetí předčasné volby ve Španělsku během necelých čtyř let, které s pravděpodobností hraničící s jistotou stejně nic zásadního nevyřeší? Přitom je zcela jedno, kdo vyhraje volby.

V kontextu zamyšlení nad odpověďmi na uvedené otázky se mi nabídla vzpomínka na 100. leté výročí vraždy nevinného člověka:Gustav Landauer se narodil 7. dubna 1870 v německém městě Karlsuhe. Město, ve kterém jsem žil a pracoval mnoho let, známé mimo jiné soudními institucemi, se kterými jsem měl možnost a čest léta spolupracovat i v době řádění teroristů Frakce Rudé armády (v němčině RAF – Rote Armee Fraktion).

Landauer, židovsko – německý socialisticky orientovaný spisovatel, divadelní kritik, pacifista a představitel tzv. anarcho-pacifismu byl aktivistou v době Německé říše (1871-1943). Jeho přítelem byl Kurt Eisner (1867-1919), proslulý jako strůjce pádu bavorské monarchie. V roce 1918 se stal prvním předsedou vlády Bavorské republiky (Freistaat Bayern) a pozval tehdy v Berlíně žijícího Landauera do Mnichova. Tam se měl věnovat reformě společnosti (Umgestaltung der Gesellschaft). Landauer jako odpůrce první světové války chtěl při první příležitosti vystoupit z kapitalismu,odstranit války pomocí sebeurčení národů, apodporoval ne autoritární socializmus. Jeho přítel, Kurt Eisner byl21. února 1919 zastřelen (do zad a hlavy) nacistou Anton Graf von Arco auf Valley. Mírová Mnichovská revoluce, do té doby bez obětí a krve, tak zastřelením Eisnera odstartovala pochod k uličním bojům, politickému krveprolití a teroru, který neznal ani Berlín. Landauer se podílel až do dubna 1919 na vzniku Mnichovské radní republiky (Münchner Räterepublik). Po jejím násilném zničení, způsobeném událostmi po zastřelení Eisnera, byl Landauer zatčen proti-republikovými vojáky (Freikorps Weilheim) a ve vazbě, ve věznici v Stadelheim, brutálně a bez soudu zavražděn. Proč se zmiňuji o Landauerovi, kterého zná málokdo, nejenom z českých čtenářů?

S historií je to podobné jako s jazykem a sousedstvím. Kdo přepisuje historii, řeže si větev, na které sedí. Kdo se trvale nezdokonaluje v používání rodného jazyka, nemůže se zdokonalovat ve znalostech cizích jazyků a kultur. Kdo není zadobře se sousedem, tomu v nouzi nepomůže ani dobrý a bohatý příbuzný žijící daleko od něj. Co tím mám na mysli?