Včera španělský premiér Rajoy hrdě odmítl požádat E(M)U o pomoc s bankovní krizí, která se v jeho zemi šíří. Rajoy se tak odmítl ponížit na úroveň Řecka, Irska a Portugalska s nevyřčeným argumentem, že španělský stát stále ještě neztratil přístup na kapitálové trhy. Při pohledu na trhy dluhopisů v eurozóně je však otázkou jak dlouho se eventuálně tímto argumentem může Španělsko ohánět. Včera totiž výnos desetiletého vládního dluhopisu překonal hranici 6,5 %, přičemž riziková prémie, jež musí platit španělský stát již dosáhla úrovní, při kterých Irsko a Portugalsko žádalo MMF s EU o záchranné (a tedy levné) úvěry.

 Pro Španělsko, jakožto čtvrtou největší zemi eurozóny, která má mezinárodní ambice, může být pochopitelně politicky velmi nepříjemné žádat MMF, resp. fond EFSF o pomoc: Na druhou stranu pokud výnosy španělských vládních výnosů vydrží tam kde jsou nyní (eventuálně půjdou ještě výše), pak žádost o pomoc a tím i nevyhnutelný makroekonomický dohled MMF a EU není žádoucí odkládat - tím spíše, že MMF i záchranné fondy již nyní disponují prostředky i na pomoc takto veliké ekonomice.
 
Španělé, kteří čelí realitní a bankovní krizi, 25%ní míře nezaměstnanosti a vysokým rozpočtovým deficitům, by si neměli namlouvat, že jejich makroekonomická situace je zásadně odlišná od Irska či Portugalska. Prozatím jsou na tom skutečně možná o něco lépe, avšak pokud propadnou iluzi, že se ze svých trablů dostanou sami a to i v situaci, kdy budou platit lichvářské úroky, skončí s prosíkem u MMF stejně, avšak jejich vyjednávací pozice bude horší než by (relativně) preventivním přijetí pomoci mohla být.

Jan Čermák
Analytik ČSOB