Momentálně roste vše co má, anebo alespoň potenciálně slibuje nějaký výnos. Proto se konec konců daří českým aktivům - zpevňuje koruna, pražská burza roste a vládní dluhopisy jsou rovněž nekřesťansky drahé.

Zajímavé přitom na náhle letní pohodě je, že se dostavila v okamžiku, kdy relevantní konjunkturální data ze světové ekonomiky jsou stále poměrně slabá a indikují další zpomalování růstu. Růst cen aktiv v tom lepším případě může hnát výše očekávání, že prohlubování hospodářského útlumu se brzy zastaví a trhy již s předstihem věští obrat v trendu. Druhé méně pozitivní vysvětlení pak spočívá v tom, že centrální bankám se podařilo dostat do finančního systému obrovský balík likvidity, který se v okamžiku, kdy opadá největší strach z možné katastrofy uvnitř eurozóny, dává do pohybu. Mít zaparkovanou hotovost či skoro hotovost na účtech s nulovým (někdy dokonce i negativním) úrokem má totiž smysl pouze v okamžiku velké obezřetnosti, kdy se dotyčný subjekt bojí, že se kdykoliv může dostat do likviditních problémů. Pokud však tyto obavy pominou, pak nemá smysl smířit se s nulovými úroky, které fakticky znamenají, že při inflaci 2-3 % akceptujeme hluboce zápornou reálnou úrokovou sazbu.

Letní idylka na finančních trzích podpořená na jedné straně příslibem centrálních bankéřů k další expanzivní akci a na straně druhé naprosto prázdným emisním kalendářem italského a španělského státu tak sesadila hotovost z královského trůnu. Pochybujeme však, že tento idylický stav vydrží déle než za horizont prázdnin. Nové přestřelky uvnitř eurozóny (viz např. rozhodování německého ústavního soudu o fondu ESM) a nejistota před americkými volbami by mohly být dobrou záminkou k tomu si vybrat letní zisky.