Vztah mezi Izraelem a Německem kdosi nazval podivným přátelstvím a je to označení výstižné. Je to totiž vztah mezi někdejší obětí a vrahem. Je to také vztah dlouhých společných židovsko-německých dějin, velmi intenzivní současné spolupráce a dá se říci, že i vzájemné fascinace.
O tom všem mají v Německu i Izraeli v těchto dnech důvod hloubat více než obvykle. Uplynulo totiž padesát let od navázání diplomatických vztahů, což si do Berlína přijel připomenout Reuven Rivlin. Ironicky, ale nikoli náhodou patřil současný izraelský prezident před půl století mezi ty, kdo byli proti normalizaci vztahů s Němci.
Otevření ambasád v půli 60. let přitom předcházel rok 1951, kdy západoněmecký premiér Adenauer oficiálně uznal „nevypověditelné zločiny spáchané na židech“ a o rok později podpis dohody o reparacích.
Dokonce i proti těm byly v Izraeli velké protesty, s tím, že jde o výkupné za něco, co se nedá odčinit, ale převážil pragmatismus mladého státu, který se tak tak držel ekonomicky a vojensky na nohou a argument, že reparace patří obětem.
Ještě i dnes například editorial deníku Jediot Achronot konstatoval, že Izrael odpustil Německu příliš brzy – nejen vzhledem k rozsahu viny, ale i tomu, jak nedostatečné úsilí prý v Německu vyvinuli, aby potrestali viníky.
Pro samotné Německo, které se ekonomicky začalo poměrně rychle zvedat, představovaly reparace a vůbec pomoc židovskému státu způsob, jak se zařadit mezi ostatní státy Evropy a alespoň symbolicky smýt vinu za systematické vyhlazování jedné etnické skupiny.
Ovšem teprve v roce 1960 se setkali první vysocí představitelé Izraele a Německa. Až v roce 1975, třicet let po konci války, navštívil Jicchak Rabin jako první izraelský premiér Německo a dalších deset let trvalo, než do Izraele přijel první německý prezident.
A ještě dnes jsou vzájemné vztahy zásadně ovlivněny německou vinou za holokaust. Ani v současnosti se žádná vzájemná návštěva neobejde bez připomínky šesti milionů obětí. (Řeč je samozřejmě o Německu západním, protože NDR Izrael nikdy neuznala a o možnost odškodnit oběti se až do roku 1990 neucházela.)
Jeden německý politik to vyjádřil, základním smyslem poválečného Německa je zabezpečit existenci židovského státu. Německo proto i nadále prodává Izraeli za velmi zvýhodněnou cenu německé zbraně.
Tentokrát se jedná o lodě, které by měly chránit izraelské plynové vrty ve Středozemním moři před útokem ze strany Hizballáhu nebo Hamásu. Symbolicky, ale i strategicky mnohem závažnější jsou ovšem dodávky malých německých ponorek Delfín.
Ty totiž Izraeli umožňují odpověď na případný jaderný útok na jeho území ze strany kohokoli, kdo by se o to pokusil a koho by tedy taková eventualita měla předem odradit. Nevyřčeným předpokladem je, že Delfíny mají ve své výzbroji jaderné hlavice.
Německá politická elita tento závazek vůči Izraeli jakožto židovskému státu stále chápe. Jinak je tomu u nemalé části německé společnosti. Zatímco v Izraeli samotném je dnešní vztah k Německu bezproblémový a více jak dvě třetiny Izraelců se na tento stát dívají se sympatiemi, v německé veřejnosti se na Izrael dívá více lidí negativně než pozitivně.
Je to dáno kritickým vztahem k izraelské politice nebo k mediálnímu obrazu Izraele. Někteří autoři hovoří dokonce o tom, že Německo ve snaze odčinit svou válečnou minulost dotáhlo svůj pacifismus tak daleko, že není ochotno vnímat izraelské bezpečnostní obavy.
Zvláště negativní postoj k Izraeli mají mladí lidé a vedle nich také němečtí muslimové. Také v Německu se nyní začíná volat po tom, aby se nekupovalo nic, co pochází z Izraele, nebo přinejmenším z izraelských osad na Západním břehu.
Objevuje se také názor, že Němci jsou už svou úlohou viníka unavení, případně že si do Izraele projektují své vlastní viny. Na druhou stranu existuje nemálo Němců, kteří Izrael obdivují nebo jsou jím dokonce fascinováni – což lze vidět třeba na obrovském zájmu o izraelskou literaturu v Německu.
Novou kapitolu oficiálních vztahů vůči Izraeli otevřela kancléřka Angely Merkelová, která pokračuje v politice motivované snahou „odčinit neodčinitelné“ a zajistit bezpečnost Izraele, ale zároveň si už dovolí kritizovat izraelské kolegy.
V roce 2011 dokonce hovořila o tom, že by Německo mohlo pozdržet dodávku slíbených ponorek jako odpověď na izraelskou osidlovací politiku na Západním břehu. To nebránilo Šimonu Peresovi v tom, aby jí vloni udělil nejvyšší izraelské civilní vyznamenání.
Ve veřejné debatě v Izraeli se čím dál častěji objevuje názor, že do budoucna už není možné vzájemné vztahy stavět na německé vině nebo na německých pocitech viny.
Zatím se německý hlavní proud přesunul od německé „kolektivní viny“ k německému „kolektivnímu závazku“ – rozumí se vůči Izraeli a Židům. Pro lhostejnost nebo neutralitu vůči Izraeli zatím v německé duši není místo.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
