Potíž spočívala v tom, že už během prvního vysílání dala redakce slovo příslušníku domácí bahrajnské opozice. Řeč je o novém projektu televize „Al-Arab“, která začátkem února začala vysílat z Bahrajnu. Šlo mimo jiné o reakci na vývoj v dvou hlavních panarabských kanálech, katarské Al-Džazíře a saúdské Al-Arabíji.

Ta první si vysloužila pionýrské zásluhy při otevření mnoha tabuizovaných debat v arabském světě, ale nakonec sklouzla do pozice kanálu, který sleduje politické zájmy Kataru a nápadně přeje různým islamistickým hnutím, o dryáčnickém stylu ani nemluvě. 

Al-Arabíja, jejíž sídlo leží v Dubaji, se sice vyprofilovala jako střídmější a umírněnější. Je ale také zřejmé, že jde o televizi silně vázanou na politické cíle Saúdské Arábie, včetně silné kritiky Muslimského bratrstva nebo íránské politiky.

Naopak silně prosyrský a proíránský je tón stanice Al-Majadín, kterou provozují v Libanonu utajení sponzoři, spekuluje se o lidech blízkých Hizballáhu nebo přímo Teheránu. Po nestrannosti je tedy v oblasti panarabských stanic v kontextu regionálního přetlačování posledních let téměř veta.

Televizi Al-Arab sice založil také saúdský Arab, miliardář princ Alvalíd bin Talál, ale jako sídlo si vybral Bahrajn. Saúdské zákony totiž neumožňují zakládat opravdu nezávislé televizní stanice. Bahrajn měl tedy možnost stát se sídlem důležitého hráče na panarabském mediálním trhu.