Také léta před námi se změní. Odložíme-li siláctví, možná nebude tak těžké shodnout se minimálně na tom, že Covid způsobil trauma. Nejen Česko přestalo být z hlediska lidských práv demokracií, otevřeny byly také bezprecedentní scientistní Pandořiny skříňky. Jako občané se často nelišíme názory, ale i ve vnímání reality. Měli bychom se pokusit pochopit, co přesně se stalo a říct si za čím stojíme.

Až příliš intimní

Na první pohled to vypadá, že pokud se viry umoudří, vše se vrátí do starých kolejí, a můžeme žít běžným životem. Není žádná válka, kterou je třeba ještě vyhrát, žádná strana, kterou je nutné rozpustit, není tak úplně koho lustrovat, soudit. Až na výjimky po tom nikdo nevolá. Opravdu to bude ale tak jednoduché? Ponechme na chvíli stranou i ušlé zisky, soudní verdikty, destrukci veřejných financí a sociální a zdravotní důsledky causy Covid. Abychom udělali tlustou čáru, nebo ji redukovali na odškodňování, na to byla až příliš intimní, dehumanizující, násilně kolektivizující a traumatizující. Nedá se prakticky srovnat s žádným jiným druhem politického znevolnění v moderní době.

Připustit je ovšem nutné také skutečnost, že poptávka po pochopení let 2020-22 nebude kdovíjaká. Pro spoustu lidí vlastně není co chápat, s čím se vyrovnávat, dělalo se z jejich pohledu to, co je pochopitelné a lidské i mravné. Pokud hrozí akutní nebezpečí, jde demokracie stranou, čímž z jejich pohledu není dlouhodobě nijak ohrožena. Neochota tento narativ přijmout může být z jejich pohledu vnímána jako lidská nezralost, kverualnství, případně projev choré mysli. Nešetří podivným siláctvím. Ti, kdo nechtějí nechat causu Covid jen tak lehce projít, musí férově přiznat, že potlačení demokracie v západním světě v době pandemie bylo do značné míry „demokratické“, či spíše společensky spontánní.

Spor o realitu