Mezi svými tisíci facebookovými přáteli bych nejspíš našel dost krátkých i dlouhých zbraní, jež by stačily k vyzbrojení pěší roty. Samozřejmě to není reprezentativní vzorek české společnosti, takže dovedu pochopit, že právo na držení a nošení střelných zbraní a jeho česká legislativní úprava pro většinu lidí vlastně není žádným tématem. Ba dokonce, že v nich pomyšlení na spoluobčany nosící na opasku pistoli vyvolává spíše neblahé pocity.

Nechci opakovat stokrát proprané argumenty o svobodě ani zabředávat do diskuse o tom, kdo vlastně na sebeobranu potřebuje samonabíjecí pušku se sklopnou pažbou a třicetiranným zásobníkem. Rád bych však upozornil na skutečnost, že řada ustanovení této směrnice je v rozporu s českým ústavním pořádkem. A bude tomu tak i v případě přijetí návrhu na ústavní novelu ministra vnitra Chovance.

Zákazem některých zbraní nepochybně dochází k omezení ústavního práva na majetek, a to i v případě, že budou mít současní majitelé právo si zbraně ponechat. Zjevně dojde ke snížení hodnoty jejich majetku a k omezení s jeho nakládáním – oproti dosavadnímu stavu totiž majitelé nebudou moci zbraně volně prodat jinému držiteli zbrojního průkazu, případně nákupního povolení, ale pouze držiteli výjimky opravňující k nabývání zbraně kategorie A. Těch je ovšem pramálo. Pokud se tedy člověk bude chtít zbraně zbavit, nezbude mu než ji nechat znehodnotit či de facto darovat Policii ČR.

Zákazem některých zbraní dochází k omezení ústavního práva na majetek. A to i v případě, že budou mít současní majitelé těchto zbraní právo si je ponechat.

Vyvlastnění za náhradu

Zároveň dojde k omezení práva držitelů zbrojního průkazu nabývat některé druhy zbraní. Taková situace zjevně zasahuje do práva vlastnit majetek, zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Bod 4 tohoto článku stanovuje, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“.