Poněkud truchlivou je česká diskuse o adekvátní politice naší vlády, EU a Západu vůbec vůči Ukrajině a Rusku. Tato diskuse se utápí v sentimentu, osciluje od ignorance k překrucování historie, marginálními jevy přehání do dalekosáhlých konsekvencí a zejména naprosto ignoruje odlišné zájmy jednotlivých aktérů a zejména specifické zájmy České republiky.

Proto by bylo účelné oprostit se od dumání o Banderovi, přestat na sociálních sítích sdílet fotky mrtvých civilistů (s komentářem o zlé kyjevské vládě, která vraždí vlastní občany raketomety), ukončit zbytečné hádky o tom, kdo vlastně dodal na východní Ukrajinu zbraňové systémy, které nemá ve výzbroji nikdo mimo ruské armády, a vrátit se k základním otázkám: Jaká Ukrajina a jaké Rusko jsou v zájmu České republiky, proč a jak k tomuto cíli dospět?

Česká republika potřebuje Rusko „co nejdál“, tedy s co nejmenším vlivem na českou politiku a ekonomiku. Nejde přitom jen o historickou zkušenost (jakkoli je těžké na rok 1968 zapomenout a současné Rusko udělalo pramálo, aby se od tehdejšího SSSR distancovalo), současná praxe z posledních deseti let velmi důrazně ukazuje nejen na hluboké propojení mezi ruskou zahraniční politikou a ekonomickými nástroji (např. stavba dalších dvou bloků jaderné elektrárny v maďarském Paksi), ale i zásadní rizika, která z takového vlivového sepětí pro příslušné země vyplývají – pokud se Marine Le Pen stane francouzskou prezidentkou, bude za to vděčit z velké části ruským finančním zdrojům pro svoji stranu. Ze středně a dlouhodobého hlediska je tedy pro Českou republiku bezpečnější utržit marginální ztráty ekonomického charakteru vyplývající ze sankcí proti Rusku a zejm. ruských sankcí pro EU než riskovat další posilování ruského vlivu na českou politiku a ekonomiku.