Petr Robejšek (dále jen Autor) píše: „…každé konkrétní politické rozhodnutí lze hodnotit podle toho, zda slouží zachování národní existence…“. To má jistě pravdu – takto hodnotit určitě lze a je zcela nepochybné, že jde o kritérium velmi podstatné. Je to však kritérium nejpodstatnější, stojí nejvýš, je správné jej absolutizovat? Nejsem si jist, zda Autor takové stanovisko zastává, ale jeho text ve mně na některých místech tento dojem vyvolává. Každopádně s takovou absolutisací nesouhlasím – byl by to čirý machiavellismus. Ani „zachování národní existence“ nikoho neopravňuje (např.) k páchání bezpráví.

Do té míry, do které je v souladu s Dobrem, však „zachování národní existence“ nemůže být se Spravedlností v rozporu. To platí, pokud ani jedno z toho nijak účelově nepřekrucujeme podle nějakých momentálních více či méně nízkých potřeb. Jenže takové překrucování je až příliš časté a patrně o tom lze jen obtížně pojednat bez konkrétního příkladu. Jako takový nám může dobře posloužit naše poválečné vyhnání Němců. Obhájci tohoto kroku mimo jiné tvrdí (patrně tím jejich argument poněkud zjednoduším, ale snad ne příliš...), že byl nutný právě pro „zachování národní existence“, že šlo o jasný „národní zájem“. Co jim síly stačí se pak vykrucují ze zcela oprávněných námitek stran velké nespravedlnosti, která byla oním aktem napáchána. Neúspěšně – jak jinak. Pokud bychom ale připustili, že poválečné vyhnání bylo pro „zachování národní existence“ nutné a zároveň že „zachování národní existence“ je tím zcela nejvýše postaveným cílem a tedy tím hlavním absolutním kritériem, co potom záleží na nějaké Spravedlnosti?

Na tomto příkladu mohu, domnívám se, dobře demonstrovat i své přesvědčení o bezrozpornosti Spravedlnosti a „zachování národní existence“. Vždyť už bezprostřední další poválečný vývoj ukázal, že vyhnání Němců vážně poškodilo nejen vyhnance, ale – a možná hlavně – nás samotné, a tedy že vůbec nebylo v souladu s (také naším) Dobrem. To podstatná část našeho společenství si zvolila bolševickou tyranii a z velké části se dobrovolně poklonila kremelskému chánovi. Co následovalo není třeba rozebírat a i když jistě nelze tvrdit, že popsané je přímým důsledkem poválečného vyhnání, je nepochybné, že přítomností německé menšiny by bylo převzetí moci ze strany bolševiků zásadně zkomplikováno. Vyhnání bylo pouze domnělým „národním zájmem“. Z řečeného, myslím, vcelku jasně vyplývá, že to, co máme hledat primárně, je Spravedlnost a pokud se nám to podaří, „zachování národní existence“ nám to sice nezaručí, ale nebudeme se od ní alespoň vzdalovat.