Jan Kuklík: Mezinárodní souvislosti Mnichova

Stalo se tak proto, že se nacistické agresivní plány vůči střední Evropě střetly s aktivní politikou Československa založenou na spojeneckých vazbách s Francií, SSSR, státy Malé dohody, a také na Společnosti národů. Hitlerovou politikou tak bylo tato spojenectví narušit a Československo nejprve izolovat a poté zničit.

Poté, co došlo 13. března 1938 k připojení Rakouska k Německé říši, se situace Československa výrazně zhoršila. Z britské a francouzské reakce bylo zřejmé, že Západ si válku s Německem nepřeje, a pro politiku mírového řešení sporu s hitlerovským Německem se vžilo označení politika appeasementu. Hlavní mezinárodně politická opora Československa – Francie – byla vážně oslabena vnitropolitickými spory i negativním vztahem veřejného mínění k válce. Utrpení „velké války“ bylo stále ve francouzské společnosti živé. Negativně se též projevovala nacistická propagandistická kampaň proti ČSR, a to i kvůli spojeneckému závazku se SSSR. Stále zřetelnější též bylo podřizování se francouzské zahraniční politiky Británii. Na tomto kurzu nic nezměnil ani nástup nového francouzského kabinetu Édouarda Daladiera v dubnu 1938, zvláště když francouzskou diplomacii řídil Georges Bonnet.

Proti československé zahraničněpolitické koncepci ale působily i další státy. Německé útoky proti Československu a jeho menšinové politice aktivně podporovala Mussoliniho Itálie, která poukazovala i na problém maďarské menšiny v ČSR. To vyhovovalo dlouhodobým zájmům maďarské diplomacie, která byla úspěšná zejména u britského veřejného mínění. Problémem byl i napjatý vztah k dalšímu ze sousedů – Polsku, které navíc kromě hájení zájmů polské menšiny v ČSR oprášilo i své územní požadavky.

Francouzská a britská diplomacie se v průběhu jara 1938 aktivně zasadila, aby československá strana nejen zahájila s Henleinem přímá jednání, ale aby přicházela s dalekosáhlými ústupky. Po částečné mobilizaci v květnu 1938 sice Británie a Francie vyslovily ČSR podporu, jejich konkrétní kroky ale znovu ukázaly, že nehodlaly kvůli čs.-německým sporům riskovat evropskou válku. Německo navíc využilo situaci k zesílení tiskové kampaně proti Československu. Britský ministerský předseda Neville Chamberlain tak začal uvažovat i o plebiscitu či o odstoupení části čs. území Německu. Největším problémem tohoto řešení však zůstával francouzský spojenecký závazek vůči Československu. Británie proto zároveň vyvíjela na Francii tlak, který měl spojenectví relativizovat. Československu britská diplomacie vnutila vyslání mise „nestranného“ zprostředkovatele lorda Runcimana, jejímž účelem bylo „usmířit“ čs. vládu s SdP. Runcimanův návrh na řešení sice ještě počítal se zachováním Československa, avšak zároveň podpořil řadu německých požadavků na rozsáhlou administrativní autonomii.

I když se jak vláda, tak prezident Beneš snažili na přelomu srpna a září 1938 většině sudetoněmeckých nároků vyhovět, SdP návrhy odmítla a jednání pod malichernou záminkou přerušila. Následně Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku vyzval 12. září k přímému útoku na Československo, pokud bude porušovat právo na sebeurčení sudetských Němců, po čemž následoval pokus o puč v pohraničí. Henlein 15. září 1938 v říšsko-německém rozhlase prohlásil, že jediným řešením situace je odstoupení území, na němž žije německá menšina v Československu třetí říši.

Československá diplomacie se marně pokusila mobilizovat k odporu proti německým požadavkům své spojence, Společnost národů či evropské veřejné mínění. Neuspěla ani Benešova snaha „obnovit přátelské vztahy a spolupráci“ s Polskem. SSSR sice pomoc Československu neodmítl, avšak jeho participace na vyřešení konfliktu byla vázána na Francii a na aplikaci Paktu Společnosti národů. Rozhodující bylo, že k řešení spočívajícím v odstoupení sudetoněmeckého území Německu se přiklonila jak britská, tak i francouzská diplomacie. Po osobním jednání britského ministerského předsedy N. Chamberlaina s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září byl přijat plán odstoupení českých pohraničních oblastí s více než 50 % německého obyvatelstva, který měl ovšem zahrnout i mezinárodní garance ČSR. Jako tzv. anglo-francouzský plán byl takový požadavek 19. září 1938 předložen Hodžově vládě. Vzhledem k tomu, že čs. vláda toto řešení 20. září odmítla, podnikli britský a francouzský vyslanec B. Newton a V. de Lacroix 21. září 1938 diplomatický zákrok u československých představitelů a pohrozili, že v případě odmítnutí anglo-francouzského plánu, Západ ponechá při německé agresi Československo svému osudu. Tomuto tlaku Hodžova vláda podlehla a hodlala změnit své původní odmítavé stanovisko. Uvažované přijetí anglo-francouzského plánu se však setkalo s důraznou reakcí čs. veřejnosti a Hodžova vláda podala demisi. Nová vláda Jana Syrového a zejména prezident Beneš vsadili na změnu stanoviska západních spojenců. Jednání Hitlera s britským ministerským předsedou Chamberlainem, které proběhlo 22. září 1938 v Bad Godesbergu, však přineslo jen stupňování Hitlerových požadavků – zejména vyřešení všech menšinových problémů Československa včetně otázky maďarské a polské menšiny, a to odtržením území.

Uvedené požadavky byly pro Československo nepřijatelné a také francouzská a britská diplomacie 23. září dospěly k rozhodnutí, že za stávající situace a vzhledem k Hitlerovým výhrůžkám „nemohou nadále bráti odpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat“. Znovu se však ukázal jako rozhodující mezinárodně politický rozměr československé krize. 25. září byly v Londýně zahájeny britsko-francouzské rozhovory, v nichž hlavní roli hrála britská diplomacie. Osobní zmocněnec britského premiéra Chamberlaina Horace Wilson odletěl za Hitlerem do Německa a snažil se jej přesvědčit, že existuje mírové řešení krize. To spočívalo v kompromisu mezi anglo-francouzským plánem a Hitlerovými návrhy. Detaily mělo vyřešit přímé jednání mezi velmocemi.

26. září Hitler pronesl ostrý protičeskoslovenský projev v berlínském Sportpalastu. Neopomněl ale připomenout zdánlivě uklidňující dodatek, že to jsou jeho poslední územní nároky v Evropě, a také poděkoval Chamberlainovi za jeho úsilí o dosažení kompromisu. Situaci se apelem na jednání a zachování míru snažil ovlivnit i americký prezident F. D. Roosevelt. Do hry vstoupil i italský vůdce Benito Mussolini. Po Hitlerově souhlasu s odložením německého ultimáta o jeden den se Chamberlain obrátil na německého kancléře i na Mussoliniho s návrhem na svolání zástupců zúčastněných států. Mussolini také 26. září v projevu ve Vicenze podpořil Hitlerovy nároky a připomněl i nutnost vyřešit problém polské a maďarské menšiny. Pokud by se řešení měla účastnit Itálie, nehodlal váhat s uspořádáním konference čtyř velmocí. Stále se však čekalo na Hitlerovu reakci. Odpoledne 28. září, právě v okamžiku, kdy britský premiér Chamberlain přednášel zprávu o svých jednáních Dolní sněmovně, přišlo Hitlerovo oznámení, že říšský kancléř souhlasí s návštěvou Chamberlaina, Daladiera a Mussoliniho v Mnichově k projednání československé otázky. Aplaus britských poslanců, kterého se britskému premiérovi dostalo, znamenal úlevu, jakou nejen britská sněmovna, ale potažmo i evropská veřejnost vyjadřovala nad tím, že bude zažehnáno nebezpečí nového evropského konfliktu.

Konference čtyř mocností byla svolána do Mnichova na 29. září 1938. Sešli se na ní vrcholní představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. Měla definitivně „vyřešit“ československý menšinový problém a podle představ západních demokracií i zajistit evropský mír. Československo na konferenci ani nebylo pozváno a muselo vyčkat na její výsledek. Výsledkem jednání byla mnichovská dohoda, k níž Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier připojili své podpisy před půlnocí 29. září. Vycházela z Hitlerových původních návrhů, které byly doprovázeny mapou Československa, na níž byla barevně vyznačena území obývaná více jak 50 procenty německé a maďarské menšiny. Dohoda Československo zavazovala, aby sudetoněmecké území ve prospěch Německa odstoupilo. Tento proces měl probíhat postupně, neboť území bylo rozděleno do pásem a konečné vymezení nových hranic mělo být provedeno mezinárodním výborem v čele se státním sekretářem německého ministerstva zahraničí a v němž tentokrát mohli zasedat i čs. zástupci. Československé delegaci, čekající v předpokoji, byl text dohody předán jako „předem přijatý“ a jak uvedl francouzský zástupce a zaznamenal československý diplomat Hubert Masařík, jednalo se o „rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav“, s tím, že se od Československa ani „neočekává odpověď“. Podobně se podle V. Mastného vyjádřili i britští účastníci jednání Neville Chamberlain a Ashton Gwatkin.

Československá vláda a prezident Beneš Mnichovskou dohodu přijali 30. září 1938, neboť se domnívali, že Československo bez západních spojenců nemůže německé přesile čelit, a to za situace, kdy ultimativní požadavky předložilo i sousední Polsko a se svými územními nároky se hlásilo Maďarsko. Zejména Beneš také nechtěl z Československa učinit záminku k rozpoutání války, jejímž viníkem by po Mnichovu v očích Západu bylo Československo. Nepočítal ani s alternativou pomoci SSSR bez pomoci ze strany Francie. Rozhodnutí stáhnout vojsko z pohraničních opevnění a nebojovat spolu s pocitem zrady západních spojenců představuje jedno z největších traumat naší novodobé historie. Použijeme-li básnické vyjádření F. Halase: „Zvoní, zvoní zrady zvon zrady zvon. Čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká, hrdý Albion – a my jsme je milovali. Viděl jsem slzy v očích žen, viděl jsem pěsti zaťaté, počkejte málo, málo jen, však vy nás poznáte.“

Samotným přijetím dohody však mezinárodní rozměr čs. krize nekončil. Již 1. října 1938 vstupovala německá armáda na území čs. pohraničí, a to jednotky pod vedením generálplukovníka Wilhelma von Leeba. V období mezi 1. až 7. říjnem 1938 obsadili Němci I.– IV. okupační pásmo, dané dohodou z Mnichova. V. pásmo, zahrnující území „převážně německého charakteru“ bylo ke třetí říši připojeno do 10. října 1938. Jeho vymezením byl pověřen mezinárodní výbor zasedající v Berlíně a složený ze zástupců signatářských zemí mnichovské dohody a ČSR. Tento výbor, přes usilovnou snahu čs. zástupců hájit čs. zájmy, splnil i další německé územní požadavky vůči ČSR, které se řídily vojenskými, hospodářskými a dopravními zájmy. Berlínský výbor měl totiž původně nejpozději do konce listopadu 1938 vymezit plebiscitní oblasti, v nichž by obyvatelstvo lidovým hlasováním rozhodlo, zda chce zůstat v Československu, nebo se „včlenit“ do říše. Místo toho však výbor po separátním jednání bez čs. účasti předložil 5. října 1938 ultimativní požadavky. Vláda generála J. Syrového měla tento verdikt prostě přijmout podobně jako předtím mnichovské rozhodnutí. Akceptace německých požadavků způsobila, že Německo okupovalo nejen oblasti s převahou německého osídlení, ale zabralo i značný počet obcí s českou většinou. Státní hranice s Německem byla prohlášena za definitivní 21. října 1938. Nedošlo však k poskytnutí v mnichovské dohodě předvídaných mezinárodních garancí. Souběžně s německým záborem probíhalo obsazování čs. území Polskem, a to na základě ustoupení polskému ultimátu z 30. září 1938. Po prvním jednání s Poláky, které proběhlo 1. října, bylo dohodnuto, že obsazování Českého Těšína a okolí začne již druhý den. Odstupování dalšího území probíhalo podle časového plánu rozloženého do 11. října, kdy polské jednotky obsadily Těšínsko a Fryštátsko s důležitými ložisky uhlí, hutními komplexy a také s příslušným úsekem košicko-bohumínské železnice. K Polsku se připojilo i území na Oravě a Spiši.

Další územní změny způsobilo Československu jednání tzv. Vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938. Německo a Itálie svým rozhodnutím přiznaly Maďarsku rozsáhlá území jižního Slovenska o rozloze 10 390 km2 s 850 000 obyvateli. S výjimkou Bratislavy a Nitry ztratilo Slovensko všechna města na jihu a také východoslovenskou metropoli – Košice. Citelně byla zasažena i Podkarpatská Rus, když se do maďarské správy dostala významná centra Užhorod a Mukačevo. Československo se nejen vnitřně proměnilo v režim druhé republiky, ale zásadně změnilo i svoje zahraničněpolitické směřování. Ani to ale nezabránilo jeho likvidaci v březnu 1939.

(autor je právní historik a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.