Přiznávám též bez mučení, že jsem také propadl obavám z toho, že se odkudsi z hlubin 19. století vynořila silná vlna tradičního českého slavjanofilství a rusofilství a že touha přiklonit se k širokému ruskému dubisku po krátké episodě po roce 1989 opět zatemnila mozek tohoto nešťastného národa.

Soudě z reakcí, které dostává člověk na články, to vypadalo, že český národ se rozpomněl na své kořeny v ruských a běloruských bažinách a toto rozpomnění pak vyvolalo zatemnění mozku.

Když jsem přecházel Mánesův most, záměrně jsem nepozdvihl hlavu a nepohlédl ani koutkem oka na hnusnou vilu rusofila Karla Kramáře plnou pokleslé rusofilní estetiky.

Plánoval jsem vyrazit do pražské zoologické zahrady a polít benzinem a zapálit nedávno sem převezené modročervené Jurkovičovy domky, které již delší dobu podezírám z toho, že v nich nocují Nasťa, Marfuša a Ivánek.

Lámal jsem si hlavu: Co se těm Čechům stalo? Je to tím, že se národnímu hrdinovi Jaromíru Jágrovi tak líbilo v Omsku, že přestoupil na pravoslaví? Chtěl jsem se nahý zabalit do americké vlajky a skočit z žižkovské televizní věže.