Tito lidé vycházejí z poněkud primitivního chápání osobní a kolektivní svobody populárního snad ještě v 17. století, kdy jej popularizoval Thomas Hobbes: jakékoliv omezení toho, co jedinec může činit, je omezení jeho svobody a jako takové a priori špatné. V této krátké stati bych rád argumentoval, že tento zjednodušující přístup je jen naivní karikaturou toho, o čem má být pravicová politika, a že existují státní zásahy, které ve svém výsledku zvyšují agregátní objem svobody ve společnosti. Pro někoho možná překvapivě pak tuto stať uzavřu tvrzením, že právě plošný zákaz kouření by právě takovým pozitivním zásahem byl.

Jak jsem již naznačil v úvodu, jedním z nejčastěji používaných argumentu proti plošnému zákazu kouření je to, že každá hospoda přeci patří jakémusi jednotlivci, a ten má výsadní právo rozhodnout o tom, co se bude v jeho podniku dít. Každý pravicový politik a myslitel přeci musí za každou cenu chránit svobodné vlastnictví a bojovat proti státním zásahům do něj. Jedna uživatelka Facebooku to ve svém komentáři na status Jany Černochové shrnula přesně: ‘Nemůžeme komukoliv nakazovat, jaké služby nabízí svým zákazníkům – navíc ve svých prostorech’ (sic).

Ač ta věta zní krásně a pravicově, je samozřejmě nepravdivá. Každý stát musí regulovat, jaké služby hostinský nabízí svým zákazníkům; musí dohlížet na kvalitu potravim a prostředí, ve kterém jsou tyto potraviny skladovány a podávány. Tím, že se majitel jisté nemovitosti rozhodne ji zpřístupnit veřejnosti jako restaurační zařízení se skutečně části svoji suverenity nad touto nemovitostí vzdává, a musí začít naplňovat jisté požadavky, které jsou státem vyžadovány. Zatímco sám sobě a svojí rodině zkažené maso servírovat může, v hospodě tak činit nesmí. Zatímco sobě a své rodině může do smaženice přimíchat omamné houby, v hospodě tak činit nesmí. Tedy člověk argumentující tím, že hospodský má nad svoji hospodou plnou a svatosvatou suverenitu, žije v kapitalismu raného 20. století a pohybuje se mimo realitu.

Svoboda jednotlivce přeci končí tam, kde začíná svoboda druhého. Kouření v restauračních zařízeních by se nedalo nic vytknout, pokud by neexistoval tak přímý a silný negativní dopad na téměř tří čtvrteční vetšinu společnosti, která nekouří.

Jistě, lze argumentovat že je to přeci nekuřákova volba, zda do hospody půjde, a když mu ten kouř tak vadí, nemusí tam přeci vůbec chodit. Zásadní problém tohoto argumentu je to, že tím de facto zcela arbitrárně staví práva kuřáků (zapálit si) nad práva nekuřáků (nevdechovat nedobrovolně karcinogeny). Jsou to práva kuřáků, kteří, jak stále musíme míti na paměti, jsou v menšině. Možnost volby, mezi pravičáky tak často citovaná, je zde zcela iluzorní, neboť ve velkém množství míst nekuřácké hospody neexistují.

Jak tedy plišný zákaz kouření zvýší agregátní množství svobody?

V této politické debatě proti sobě stojí dvojí chápání svobody. Na jedné straně by měl každý hostinský mít právo rozhodovat o tom, co se děje v jeho hospodě. Na druhé straně má pak každý člověk právo, aby nebylo proti jeho vůli ničeno jeho zdraví. Celá tato debata je tedy o tom, kterou z těchto dvou perspektiv považujeme za důležitější.

Pokud chceme používat termínu svobody pro hájení toho, aby měl hostinský právo rozhodovat o tom, co se děje v jeho podniku, pak musíme zároveň obhajovat demontáž všech vyhlášek a nařízení, které regulují veřejné stravování. ‘Nemůžeme komukoliv nakazovat, jaké služby nabízí svým zákazníkům’. Vyhovuje-li lidem, že je jejich strava připravována v naprosto nehygienických podmínkách, stát přece nemůže proti tomu říci ani popel. Toto je zcela konzistetní názorová pozice, proti které nelze z argumentačního hlediska nic vytknout. Přesto si ale myslím, že je to pozice hloupá, neboť si plete pojem pravicovost s pojmem libertarianismus, neřku-li anarchie.

Na druhou stranu má každý občan právo na to, aby jeho zdraví nebylo proti jeho vůli ničeno. S argumentem, že nikdo přece nemusí do hospody chodit, jsem se již vypořádal v jednom z předcházejících odstavců svým tvrzením o neexistenci skutečné alternativy.

Která svoboda je pro společnost jako celek přínosnější? Domnívám se, že pozitivní svoboda k tomu, aby mé zdraví nebylo ničeno bez mého svolení vůli menšiny.

A propos, zákaz kouření se dá hájit i tradičním pravicovým ekonomickým jazykem. Situace, kdy je v českém prostředí naprostá většina hospod a kaváren kuřáckých, je totiž učebnicovým příkladem selhání trhu, které by stát měl rektifikovat. V této konkrétní situaci je zdrojem selhání trhu iracionalita a špatná informovanost majitelů restauračních zařízení, kteří jsou často přesvědčeni, že zákaz kouření by znamenal značný úbytek klientely. V situaci, kdy přibližně jedna čtvrtina obyvatel ČR jsou kuřáci, by podíl nekuřáckých zařízení měl v dobře fungujícím trhu být přibližně 75 procent. Realita je samozřejmě jiná a tento podíl se pohybuje v nízkých dvojciferných hodnotách.

Vždy jsem byl přesvědčen, pravděpodobně jsa ovlivněn anglo-saskou tradicí, že největší komparativní výhodou konzervatismu a pravicové politiky jako celku je její důraz na rozum jako základ politických rozhodnutí: nikoliv na slepou, vše zjednodušující ideologii, jako je tomu v případě socialistů. Slepé odvolávání se na abstraktní a blíže nespecifikovanou ideu svobody, jako to činí celá řada pravicových komentátorů, je podobné slepému odvolávání se na ideu rovnosti či solidarity komentátorů levicových. Česká republika by měla přestat býti skanzenem Evropy a zavést zákaz kouření v restauračních zařízeních.