21. 6. 1621 je pěkné datum, takové skoro symetrické. Dobová kolorovaná kresba ukazuje, že pozornost byla věnována rovněž aktuální módě, přítomní muži byli oděni převážně do baňatých kalhot v pestrých barvách. Kde byl náhle konec temnému, černému nebo tmavošedému „španělskému stylu“ předchozích sezón! Letopočet 8. 11. 1620, den Bílé hory, má také určitý numerologický půvab, šest plus dva je osm a mezitím stojí tři jedničky. Jednička bývá symbolem začátku; zde ovšem znamením počátku destrukce. Veselost z vítězství nad rebelií totiž naše katolické pány zanedlouho přejde. Na krku budou mít dlouhý, bezvýchodný konflikt, nekončící sérii ničivých tažení později nazvaných Třicetiletá válka. Jistě, lokální souboje omezeného rozsahu či naopak expanzivní výpady kamsi na bezpečně vzdálená teritoria, bývaly považovány za zajímavou kratochvíli s možností vyniknout nebo zbohatnout. Nekonečné válčení doma a na blízkých říšských územích, doprovázené rostoucí krutostí, hladomory nebo hrozivými epidemiemi, se nakonec zajídalo i těm nejbojovnějším dobrodruhům. Něco tak strašného Evropa dlouho nezažila.

Staroměstská exekuce je v české „národní“ historiografii tradičně doprovázena velkým množstvím manipulací až bezostyšně přímých lží, že to přesahuje i velmi měkce nastavené lokálně-české standardy objektivity a pravdomluvnosti. Popravených „pánů“ nebylo 27, ale 3. Exekuovaní nebyli „elitou české šlechty i národa“, devět z nich neumělo česky, takže vypovídali výhradně německým jazykem, a často se nejednalo ani o extrémně významné osobnosti. Povstání bylo zpackanou vzpourou, o níž sám vůdce moravských evangelíků Karel ze Žerotína prohlásil, že se „jedná jen o dobrodružný komplot některých pánů z Prahy, toužících se proslavit“. Rebely vybraný vzdorokrál Fridrich Falcký (Friedrich V.) byl tak slabou osobností, že po kraťoučkém střetu na Bílé hoře nejen ihned utekl z dobře vojensky zajištěné a obranyschopné Prahy, ale následně ztratil také suverenitu nad domovskou Falcí a s ní kurfiřtský úřad! Oooovšem – neopomněl vybaviti se v rámci svého útěku z českého hlavního města místními mincemi et item cennostmi. Coby vůdce žádná sláva. Z hlediska vzbouřených místních stavů navíc nesehrál ani očekávanou úlohu kontaktní osoby, přes svou anglickou manželku Marii Stuartovnu zajišťující českým protestantům vojenskou podporu mocné ostrovní říše (jejím otcem byl Jakub I., anglický a též skotský král; bratrem Karel I.), případně rovněž Dánska (matka Anna Dánská).

Českojazyčná Wikipedie dramaticky líčí „šokující a hrozivé představení“ jednadvacátého června. Jenže, při vší té dobové krutosti, staroměstská exekuce byla relativně umírněnou „zakázkou pro kata“. Habsburk Ferdinand II. jednak velké množství vzbouřenců omilostnil od fyzických trestů a vystavil je toliko zabavení majetku. Červnovým popravencům (vybraným „arcirebelům“) pak ulehčil jejich úděl, když v některých případech zamítl ošklivosti typu osekávání údů před konečným usmrcením. Dokonce si prý vzal celou noc na přemýšlení, zda skutečně potvrdit rozsudky smrti až pro 27 osob. Popravčímu Mydláři byly trpěny úlevy „klientům“, nejde-li spíš o dodatečnou sebereklamu literárně činného kata.

Zkusme porovnat: Zmiňovaná Marie Stuartovna byla coby devítiletá princeznička r. 1605 bezděky vtažena do „Spiknutí střelného prachu“. Cílem katolických spiklenců bylo podminovat Westminsterský palác a během zasedání Sněmovny lordů za přítomnosti krále Jakuba jej vyhodit do povětří. Vůdcové teroristické skupiny svou roli zřejmě docela dobře organizačně zvládali, takže se jim skutečně podařilo do sklepů umístit 36 sudů s výbušninou, jež měl odpálit Guy Fawkes. Novodobá rekonstrukce ukázala, že by to stačilo. Po smrti krále měla být na trůn posazena jeho dcerka, která měla být nadále vychována katolicky (do akce byli zasvěceni významní jezuité) a posléze vrátit Brity do lůna církve všeobecné.

Nic z toho se nepodařilo, komplot byl prozrazen, vzbouřenci pozatýkáni a Stuartovna učiněna tak tvrdou evangeličkou, že po příchodu do Prahy poslala kalvínského kazatele Sculteta „očistiti“ (to jest zdevastovat) Chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Hradčanech. Od té doby mají všechny zbylé sochy ve svatovítské katedrále uražené nosy, neb co nešlo rozmlátit nebo utrhnout a odnést, bylo tehdy alespoň otlučeno. – Spiklenci střelného prachu byli potrestáni v sérii opravdu „šokujících a hrozivých představení“, kdy byli smýkáni ulicemi, než ztratili vědomí byly jim sekány končetiny a na závěr byli rozčtvrceni. Třeba Everard Digby byl přiškrcen smyčkou, poté při plném vědomí vykastrován, načež mu byla otevřena břišní dutina a vyhozeny vnitřnosti. Odsouzenec nakonec skonal rozsekán na 4 díly. Spolu s ním byli čtvrceni ještě jiní tři nešťastníci a o den později se pokračovalo čtyřmi vůdci spiknutí, kteří byli „hanged, drawn and quartered“, neboli smýkáni koněm, zavěšeni na vyvýšené místo (žebřík), uřezáno jim pohlaví, vyřezána střeva, obé pokud možno při vědomí, pak oddělena hlava (a zbytek těla ještě s katovskou odborností quartered širokou řeznickou sekerou). Pochopitelně se jednalo o veřejnou, silně a radostně navštívenou lidovou slavnost! A ovšemže, exekucím předcházelo mučení u výslechů. Na různých místech Anglie byli popravováni další účastníci, byť někteří představitelé jezuitského řádu (vinný-nevinný, všecko jedno) se zachránili útěkem do ciziny. Dobová ilustrace zachycuje londýnské náměstí s ohni, docházelo tedy zřejmě i k pálení odsouzených smolou anebo žhavými železy; také zde některé nešťastníky pronásledují poštvaní psi…