Zůstávati tak zvaným homo sapiens, tvorem nemožně sebechvalným a egocentrickým už tím názvem, není v principu žádný med, natož pocta, hrdost či snad zásluha: Člověk – dozorce v koncentračním táboře a velitel pochodu smrti, kat v pankrácké sekyrárně, zuřivý člen fanatické pouliční skupinky, anebo jen úředníček, vystavující různé zákazy a pokyny k utlačování a šikanování odpůrců nějakého toho nejlepšího a vševědoucího režimu, strany, diktátora, vůdce.

Uvedené „řemeslné“ tituly – a mnohé další – opravdu nevyznívají dobře! Přesto tahle zaměstnání v průběhu 20. století, Pavlem Tigridem případně nazývaného „strašlivým“, pilně vykonávala řada lidí ochotných a dokonce iniciativních. Bývalý pražský kat Alois Weiss, působící ve městě nad Vltavou během nejvypjatějších časů Protektorátu, překvapil koncem 60. let československé úřady dopisem, jímž ze svého bydliště v západoněmeckém Straubingu žádal, aby mu byl vystaven zápočet za „dobu státní služby“, konanou v českém hlavním městě od roku 1943 do dubna 1945. Nemyslel to jistě špatně, prostě mu jen chyběla léta pro penzi! Již dříve ostatně (ex)mistr popravčí poskytl krátký rozhovor místnímu tisku, kde vyloučil jakékoli výčitky svědomí či pochybnosti: Jen plnil, nejprofesionálněji jak to šlo, požadavky nadřízených a zejména pochopitelně rozsudky pánů soudců.

Jeho katovští pomocníci – měli bychom možná v souladu s archaicko-tradiční terminologií hovořit o „spomocnících“ – Týfa a Nerad, Češi, dostali v rámci retribučního soudnictví tresty smrti. Ale jejich šéf jakýmkoli větším problémům uniknul. Podobně jako řada válečných zločinců německé národnosti, odsunem do Německa de facto amnestovaných, ani Alois Weiss se nemusel obhajovat nebo zásadněji zodpovídat. Byť, pravda, nějaká malá obava zde asi přece vyvstala, kat se z českého území raději sám preventivně vzdálil, načež přes sovětský zajatecký tábor tiše doputoval do bezpečí už na podzim 1945. Místní denacifikační komise v malém městečku si ho zařadila jako vysloužilého člena úředního aparátu z Protektorátu, takže po půlročním zadržení a uhrazení pokuty 200 marek byl zase volným člověkem.

Osobní historie pražského „úředníka“ je poměrně bohatá. Narodil se uvnitř menšiny takzvaných „Švábů“ na Vojvodině jako nemanželský synek. Potom se s mámou protloukali Bavorskem, s koncem Velké války se teenager přidal k nacionalistům a sloužil v ochrance-Saalschutzu na shromážděních SA a NSDAP. Násilí se mu líbilo. Zúčastnil se „pivnicového puče“ 8. listopadu 1923 v Mnichově, za což sice později dostal metály, ovšem jeho ekonomickou situaci to nezlepšilo, takže po čase „projevil svůj nevděk“ ošklivě vyčítavým dopisem Straně. Nastával však již rok 1939, takže i když Aloise vyhodili z NSDAP a strčili do vězení, štěstěna se k němu konečně obrátila vlídnou tváří; aspoň tedy z Weissova úhlu pohledu. Za dobré chování je propuštěn a navíc zaměstnán jako pomocný dozorce, mezi jehož povinnosti – bingo! – patřilo občas pomoci mistru katovi, jehož pracovní zatížení zrovínka v oné době vzrůstalo přímo raketově. A právě po takové práci „spomocníka“ unser lieber Alois toužil. Německý historik Klaus Hillenbrand ve své knize Berufswunsch Henker (volně: Chtěl bych pracovat v povolání kata) zaznamenává, kterak mnichovský popravčí dostal dokonce služební automobil, jen aby stačil obsluhovat množství „zakázek“ na širším území Říše. Obdržel i výjimku pro vyšší rychlost!