Die k.k. privilegierte Kaiser Ferdinands-Nordbahn (KFNB) právě toho dne slavnostní jízdou zahájila provoz první skutečné železniční trati v českých zemích na trase Vídeň-Břeclav-Brno. Prvotní nápad se narodil v hlavě F. X. Riepla, při čtení jehož životopisu člověka až zabolí: Narozen ve Štýrském Hradci (Graz), kde získal maturitu na gymnáziu, přesunul se pak na univerzitu do Vídně a nakonec vystudoval ještě báňskou akademii ve Štiavnici na Slovensku. Poté působil třeba v Čechách, na severní Moravě… Ano, takový akční rádius mohl tehdy volně, naprosto samozřejmě a bez sebemenších překážek zvládat v podstatě kterýkoli odborně vzdělaný pracovník. Až následující temná éra 20. století uzavřela hranice, školy, cesty, možnosti, podnikatelské a kulturní kontakty. Různá omezení – byť často jen mentální – tu zůstávají dodnes.

Hlavním financiérem a jaksi šéfem podniku se ovšem stal Salomon Mayer von Rothschild, zakladatel vídeňské větve slavné finančnické rodiny, od r. 1822 rakouský „Freiherr“, narozen však v německém Frankfurtu/M. Také přirozeně čestný občan města Brna, to dá rozum. Brněnská soukenická výroba tehdy kryla čtvrtinu potřeb celého rakouského prostoru (včetně Uher) a úměrně tomu rostly dopravní požadavky. Kromě mohutného budování „císařských silnic“ s odbočkami do různých regionů se brzy ujala progresivní myšlenka využití železnice podle anglického vzoru. Lokomotiva s vhodně zvoleným názvem „Moravia“ přitáhla do Brna první vlak na našem území k 11. 11. 1838 a pravidelná doprava do Vídně a zpět s pěti stroji začala v rámci rothschildovské investice právě od výše zmíněného 7. 7. 1839. Pěkná data. Nadšení bylo všeobecné. – Mimochodem: Roztomile, a pro „štatl“ typicky, nechali brněnští plánovači nejprve postavit výpravní budovu kolmo ke kolejím. Konečná, dál nejedem! Velmi rychlá demolice novostavby musela nastat samozřejmě již po pár letech, hned jakmile bylo třeba pokračovat směrem severním, na Prahu. A od té doby, milé děti, se ve městě nad Svratkou a Svitavou dá volebně kouzlit s tématem Hlavního nádraží: Přesunem-nepřesunem-přesunem-a zas neé.

Ještě hůř se později podařila oficiální návštěva zemí Koruny české novopečenému a oženěnému císaři Franz-Josefovi I. Po svatbě, v červnu 1854, vyrazil sem s manželkou Sisi progresivně právě vlakem. Jenže tento císařský dopravní prostředek táhla lokomotiva „půvabného“ jména Proserpina! Není úplně šťastné vjet mezi ironizující Čechy na mašině s takovým názvem. PR oddělení císařského dvora zde udělalo fatální chybu, jaksi předznamenávající budoucnost výletních akcí našeho (ne-)krále do českých zemí. Zkrátka průsery. Posléze r. 1907 budou při císařových zastávkách české dechovky provokativně vyhrávat nikoli už „Zachovej nám Hospodine“, ale „Kde domov můj“. No, proser pína.

To Rothschild mířil především na Ostravu, 1843 tam koupil bývalé arcibiskupské železárny a několik uhelných dolů – jeden je po něm pojmenován „Šalomoun“. Coby strojírny fungují vítkovické podniky dodnes, hutní výroba byla ukončena po roce 1990. Nebudete věřit – pokud tedy nejste zrovna znalci průmyslové architektury Ostravska – ale myšlenka vybudovat nejmodernější železářské podniky ve Vítkovicích pocházela opět od našeho známého, výše zmíněného profesora Franze Xavera Riepla. Ten přemluvil k převratné a pro region zásadní investici olomouckého arcibiskupa (klíčového vlastníka pozemků v regionu) jehož jméno tehdy shodou okolností znělo Rudolf Jan Habsburg, arcivévoda. Vyřizování ve Vídni šlo pochopitelně hladce a rothschildovský bankovní dům poté dodal potřebné finance. Před legislativními změnami, zrovnoprávňujícími občany Rakouské říše, nesměl žid vlastnit pozemky, nemovitosti, průmyslově podnikat, vlastně nic, kromě čistého finančnictví neboli půjčování peněz. Milý Šalomoun stál proto jen investičně v pozadí společnosti, jež do Vítkovic vstoupila. Vlastnictví podniku dokázal zlegalizovat právě až k onomu letopočtu 1843. Původně prý dokonce v Ostravě musel bydlet v hotelu, jako osoba „mojžíšského náboženství“ si ani nemohl zakoupit dům!

Leč zpět na dráhu: Riepl, Metternich, Kolowrat a jiní „lámali“ k souhlasu s investicemi do dopravní infrastruktury starého císaře Františka, potřebné podpisy získali však teprve od nového, bystřejšího hradního pána Ferdinanda I. Ten paradoxně vstoupí do mediálních dějin lživě či mylně jakožto údajný dement „Ferdinand Dobrotivý“. Reálně šlo o bystrého a cílevědomého muže, statečně bojujícího s řadou vrozených zdravotních hendikepů, znásobených tupým přístupem vychovatelů. Ti prohlásili, že následník trůnu je v dětském věku příliš slabý pro vzdělávání a ponechali jej zcela svému osudu až do 9. roku života! – Představte si, chlapík se pak ještě dokázal naučit pěti jazykům, dohnat poměrně kvalitní všeobecné vzdělání a řídit celkem rozumně obrovskou říši. Byl však nakonec v revolučním roce 1848/49 potupně sesazen svým ambiciózním synovcem. Proser pína.