Hradný vrch, Bratislava, Dunaj, ostří hoši v černém, zdravé hlasy, skandování, řev. Horší reklamu pro hlavní město Slovenska si snad ani nelze představit. Video brazilského účastníka závodu Bernarda Cruze obletělo svět a už teď se na ně podívaly statisíce lidí. Téhle disciplíně se říká „downhill“, tedy vlastně „jízda dolů z kopce“. Nemylme se, všichni spolu jedeme „down“ z nějakého toho pomyslného vršku. A – řečeno s nadsázkou – jenom na nás záleží, kdepak se po závodech sejdeme, jestli na příjemné procházce nábřežím Dunaje, nebo při kopání masových hrobů.

Kniha amerického historika Timothyho Snydera „Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“ nikoho nenechává na pochybách, že se na našem kontinentě děly a možná i kdykoli znovu mohou stát věci opravdu děsivé. Strašlivé 20. století, zlatá éra ideologicky motivovaného násilí, zanechává stopu v každé hlavě. Totalitáři nás odnaučili diferencovat. Samozřejmě, i docela normálnímu a příčetnému člověku může někdo vadit, štvát ho, lézt mu na nervy. Dokonce též představa, jak snad čísi protivnost je ovlivněna jeho příslušností k nějaké – jakkoli definované – skupině, bývá svým způsobem jaksi „přirozená“, prostě takhle zjednodušeně a stereotypně uvažujeme. Na což ostatně už před drahnými léty pronikavě upozornil Gordon Allport (česky viz Gordon W. Allport: O povaze předsudků, Kosmas).

Jenže „za císaře pána“ by nikoho nenapadlo, že „dobrou“ metodou řešení problémů je nějakou iritující společenskou skupinu hromadně vystřílet, anebo – s využitím zkušeností ze sofistikované průmyslové organizace – systematicky svézt na ukrytá místa a tam zlikvidovat.

Slovensko nebylo T. Snyderem zahrnuto do pásu „Krvavých zemí“, ale ušlo této pochybné cti myslím jen o vlásek. Není přitom příjemnější země a srdečnějších lidí, než jsou Slováci. Neuvěřitelný příběh, kterým se začala kdysi dlouholetá tradice návštěv třídenních Bratislavských jazzových dní pro mne a partu kamarádů mluví sám za sebe: Skupinu sedmi (!) zcela neznámých studentů drahně po půlnoci ve svém bratislavském bytě, klidně a bez námitek, ubytoval Peter Tatár. A poté opakovaně, každý další podzim. Nevím, co se Peterovi tenkrát honilo hlavou, ale vůbec jsem se nedivil, když se jeho jméno později objevilo v opozičním dokumentu „Bratislava nahlas“, ale i mezi členy slovenského parlamentu, kam kandidoval za Verejnosť proti násiliu hned v roce 1990. Podle činů poznáš člověka, říká se, a podle zločinů nácka, dovolím si dodat. A teď tu máme to kolo, Hradný vrch, Bratislavu, Dunaj, ostré hochy v černém, zdravé hlasy, skandování, řev.

Já vím, není to dnes taková legrace, jak jste zvyklí. Přitom hlavní aktéři celé téhle frašky byli a jsou docela k smíchu. Přemoudřelý rakouský frajtr s jednou koulí a kartáčkovitým knírkem zkopírovaným od slavného komika Charlieho, či spíš z jím stvořené postavičky němé filmové éry. V armádě první světové války jej povýšili jen jednou a hlavně proto, aby coby štábní posel trochu vyniknul nad prosté vojáčky; hned mu ale do papírů připsali „dál nepovyšovat, nemá schopnosti“. Jakmile se v závěru konfliktu konečně dostal pod pořádnou palbu, brzy mu z toho šlehlo, tělo zastávkovalo a on oslepnul. Tehdy tomu říkali hysterie… Fanatický příznivec teorií o čistých rasách, zdravé krvi, dokonalých árijcích, sám ovšem typově nevyhraněný, zkrátka nefalšovaný „středoevropský mix“, řečeno stylem Thomase Bernharda: Onen temný rakouský typ z věčně zastíněných údolí, produkt neustálého příbuzenského křížení, zaostalý, tupý, agresivní. Brutálně vychovávaný otcem, v rodném městečku považovaným za hulváta. Grafoman, nenávidí Židy ale nikdy není schopen vyjádřit, proč přesně; zřejmě věří bez kritiky a rezervy i těm nejfantastičtějším konspiračním teoriím o jejich „světovládě“. Spolu s ním ulhaný doktůrek tělesně postižený obrnou v dětském věku, chovatel kuřat, pak bývalá letecká hvězda trápená obezitou a drogovou závislostí, okultista z dobré rodiny ochotný na základě podivného hnutí svého popleteného mozku přeletět k nepříteli, nedostudovaný spoluviník vraždy a jiní. Postavičky jak z filmu o Edu Woodovi, družina, jejíž označení za „elitu“ čehokoli by vlastně měla vyvolat jen hurónské pobavení. – Jakpak je tedy možné, že tu ještě dneska máme tohle „kolo, Hradný vrch, Bratislavu, Dunaj, ostré hochy v černém, zdravé hlasy, skandování a řev“?