Soukromě si rehabilituji Michaela Moora, pro mne dosud jen zaujatého autora ideologických filmových dokumentů. Tentokrát však pan režisér projevil ničím nezkalenou bystrozrakost a na základě zkušenosti z rozhovorů s obyvateli regionů USA řadu měsíců předem předpověděl, že volby nevyhnutelně vyhraje Donald Trump. Senzitivita umělce, cítícího „růst kořínků trávy“ tam, kde my ostatní vidíme zatím ještě neproblematicky rozkvetlou louku… Mít sebevědomí Donalda Trumpa, Miloše Zemana nebo Rodriga Duterteho, zamyslel bych se ještě nad tím, co s Michaelem M. udělá strašidelná zpráva, že se na jeho stranu přidává jeden pravicový konzervativec, jenže na takové pitominky jsem příliš starý a psychicky zdravý. Kde je Morava, Czechia, Brunn bei Wien i s jakýmsi místním grafomanem, pan režisér stejně asi netuší. Trump ano. Též zde totiž kdysi „měl sex“. Ale teď k těm havranům.

Nikdo mi nevymluví – coby pravicovému konzervativci – že do Bílého domu nebyl právě zvolen Joseph Fitzgerald O'Malley Fitzpatrick O'Donnell Řízek "Joe" Quimby, přezdívaný „Diamantový Joe“, nebo jednoduše „starosta Quimby“. Všimněte si, že rafinovaná soustava českých vícenásobných záporů v předchozí větě znemožňuje milému čtenáři zjistit, co si myslím a copak jsem tu vlastně přesně napsal. Hezká, politická věta, přibližně stejně srozumitelná a jasná, jako dosud prezentovaná politika Donalda Trumpa. Nikdo také přesně neví, kde leží simpsonovský Springfield, a o tuto geografickou jemnůstku jsou vedeny vášnivé spory. Zato havrani (ravens) mají jasno pokaždé a vždycky trefí zpátky na místo, kde zimovali loni. Po desítky let stejně, konzervativně. Milí ptáčkové!

Slovíčko „raven“ rovněž není úplně bezproblémové, neboť otcové a matky – smazat! genderově nekorektní! – matky a otcové anglického jazyka… vlastně matky, otcové, otcové a matky… vlastně, uff, „rodičovské osoby“ angličtiny kdysi rozhodli… do háje!... rozhodly, rozhodli a rozhodla, že nějaké nuance mezi ptáky nechají ptákoznalcům (jéžiš: ptákoznalkyním… ne-é, to by bylo urážlivé, prostě ornitoložkám) a stejným slovem pojmenují havrany všech ras (panenkomária: „ras“! On se zbláznil!), a zároveň i krkavce… krkavice? krkavky? kavky? škrkavky? Ummmmm…

No, vidíte, a přesně tohle štve, irituje a sere všechny dělníky, pracovníky, rolníky a jiné robotníky z téměř všech vnitrozemských států USA a ještě i nějakých přímořských: Svět se stává příliš složitým, sofistikovaným, pro ně vlastně nepřátelským místem. „Člověk si musí dávat pozor na hubu, když někde něco říká, protože chytrolíni z New Yorku po něm hned jdou, když není dostatečně prej ,korektní‘. Dřív se mlčet dalo, jeden měl aspoň co dělat, ovládal stroje, o kterých ti univerzitní mudrcové neměli páru, nedokázali by je obsluhovat ani náhodou. Ale teď práce není, přesunuli výrobu do Asie. Globalizace.“  

Ne, neberte prosím předchozí odstavec jako nějaký výsměch. Takhle to prostě je a nejde zdaleka jen o problém Spojených států. Volba vyloženě populistických cvoků do nejvyšších politických pozic se týká zatím několika zemí světa, zahrnuje však již všechny kontinenty a je evidentně trendem. Pošuk umí vyjádřit frustraci širokých vrstev společnosti lépe, než sofistikovaný intelektuál. Nebere si servítky. Nezakoktá se, když říká evidentní nesmysly nebo sám sobě protiřečí. Neštve posluchače prokazatelným faktem, že složité společenské problémy vyžadují složitá a postupná řešení, a že „rozetnutí Gordického uzlu“ zamotání provazu zdánlivě vyřeší, ale zároveň ho učiní nepoužitelným. Ha, ha, blá, blá, inťouši!