Odchod Nancy Reaganové ale i letošní 105. výročí Reaganova narození nás nutí si uvědomit, jak neodvratně je pryč éra reaganovské politiky. Politiky založené na svobodě jednotlivce, tradičních hodnotách, pevné vůli a rozhodnosti, politiky, díky které Ronald Reagan učinil ze Spojených států opět sebevědomou, hospodářsky silnou a inspirativní zemi. Přitom výchozí podmínky neměl Ronald Reagan rozhodně jednoduší, než stávající světoví politici čelící domácím i mezinárodním problémům.

Uměřená, ale rozhodná a pokorná zahraniční politika

Tehdejší hospodářská situace USA byla neutěšená: dvojciferná inflace, vysoká míra nezaměstnanosti, úrokové míry nad úrovní 20 %. Hospodářská realita dala ekonomické teorii nový termín – stagflaci, která odkazovala na vysokou míru inflace spojenou se stagnujícím ekonomickým výkonem.  Spojené státy byly nesebevědomé, zesláblé hospodářskými krizemi i nepřesvědčivým a celkově nepříliš úspěšným prezidenstvím Jimmyho Cartera. Mezinárodní postavení USA tomuto stavu odpovídalo rovněž. Poptávka po razantních krocích přitom neexistovala. Nejen západní liberálně-levicová politická elita, akademici a mediální mainstream varovali před eskalací konfliktu s komunistickým Sovětským svazem a doporučovali politiku vyjednávání a ústupků.

Naštěstí nejen pro nás, země střední a východní Evropy, byl do úřadu prezidenta Spojených států zvolen muž, který s uměle vytvářenou nálepkou intelektuálně jednoduchého člověka, podprůměrného herce, nebezpečného kovboje a válečného štváče dokázal spolu s Margaret Thatcherovou zasadit zásadní ránu vnitřně sice již velmi zesláblému a vyčerpanému, ale navenek stále relativně silnému Sovětskému svazu, a v zemích střední a východní Evropy tak vytvořit prostor pro obnovení politické demokracie a tržní ekonomiky. O  převaze a efektivitě kapitalismu nad komunistickou nesvobodou a centrálním plánováním byl Reagan hluboce přesvědčen. Nikdy neuvažoval, tak jako mnozí západní intelektuálové, o možné konvergenci obou systémů. Na rozdíl od Nixona nevnímal Reagan politiku soužití se SSSR jako neustálý a nikdy nekončící proces. Své poslání spatřoval v pomyslném konečném vítězství svobody nad nesvobodou. Takto jasně a na základě tohoto schématu také jednal a formuloval politiku USA vůči SSSR. To ale neznamenalo, že by mu ideologická zaslepenost nedovolovala vést se Sovětským svazem realistický a pragmatický dialog, jakmile by Spojené státy dosáhly zřetelné materiální a vojenské převahy. Jednat chtěl, chtěl však také být tím, kdo pravidla jednání bude určovat.

Reaganova zahraniční politika se ale zároveň dokázala vyvarovat dlouhodobých vojenských kampaní a pokušení extenzivně ve světě intervenovat a vnucovat své představy o uspořádání společnosti na různých místech světa a ve společnostech, jejichž tradiční uspořádání rychlé a snadné přijetí politické demokracie a tržního hospodářství neumožňuje. Pochopil, že nejúčinnější zbraní je světu ukázat, jak svobodní lidé dokážou svobodu využít ke svému prospěchu a tím i k prospěchu celé společnosti.