Jan Šolta: Počátek listopadových událostí proběhl v souladu se sovětskými představami

Prof. V. Prečan, který řídil konferenci a detaily této mé návštěvy znal již 9 let, mi však ihned po první větě nechal vypnout mikrofon. Přítomný prof. Georgij Ch. Šachnazarov, bývalý poradce M. S. Gorbačova pro východní Evropu, ke mně přistoupil: „Měl jste pravdu. Proč vás tedy nenechali domluvit?“
Díky tomuto extempore jsem se s ním seznámil a diskutovali jsme potom spolu ještě několikrát. Vysvětloval mi zoufalou situaci, ve které se Sovětský svaz koncem 80. let nacházel: „Sovětský svaz se nám tehdy každým dnem doslova rozpadal pod rukama! Dělali jsme vše, abychom jej zachránili. Byli jsme připraveni pro jeho záchranu obětovat všechno, i své satelity ve východní Evropě! Bez nás by stejně jako socialistické režimy nepřežily. Kdybychom tehdy měli více času a jednali s větším rozmyslem a ne pod neúnosným tlakem, létaly by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy! Kdybychom bývali s perestrojkou uspěli a SSSR zachránili, výrazný úspěch našeho zbrusu nového modelu socialismu by potom tyto dnes „opuštěné“ satelity k nám určitě opět přitáhl.“

K otázce rozpadu Československa byl velice kritický, přiznával sovětský podíl na něm. „Náš přístup v otázce Slovenska byl chybou! Nepředpokládali jsme, že Slovensko bude tak silně katolické a proněmecké!“

Setkání s generálem Leonidem

Před šesti lety jsem se setkal s bývalým generálem PGU (1. hlavní správy KGB – rozvědky) Leonidem, který mi zasvěceně vyprávěl, jak byl v srpnu 1989 navelen v roli analytika, podotýkám že proti vůli velvyslance Lomakina , na zdejší sovětské velvyslanectví se supertajným zadáním: Zajistit hladký průběh převratu v ČSSR. Vedle sledování a analýzy řady paralelních snah o radikální změnu poměrů v podání jednotlivých politických formací, partiček a jednotlivců o radikální změnu poměrů, se kterými též konzultoval, se zaměřil na výběr budoucího potenciálního lídra v Československu. Do samotného průběhu zdejších událostí po 17. listopadu nesmělo velvyslanectví přímo vstupovat, mohlo je pouze monitorovat.

O to důležitější byla proto detailní příprava adekvátních podmínek pro rozhodující změnu. Generál Leonid se proto konspirativně scházel s jednotlivými pretendenty, údajně došlo ke kontaktům i s Václavem Havlem, a s jejich podporovateli. Průběžně vše koordinoval s moskevskou centrálou, pražského velvyslance obcházel. Připravovaná změna musela být radikální a dostatečně přesvědčivá, nemohl ji proto reprezentovat nikdo z dosavadního vedení KSČ. Ladislav Adamec i Miroslav Štěpán byli centrálou předem odepsáni, což Lomakin nemusel vědět.

Oproti ostatním východoevropským zemím se průběh reforem v ČSSR značně opožďoval, po jarním experimentu v Polsku a v létě v Maďarsku proběhly úspěšně změny již také v NDR a v Bulharsku. Jenom v Praze reformy zamrzly, nebylo by účelné je trochu povzbudit, popostrčit? Bylo nanejvýš žádoucí, aby ještě před summitem na Maltě ( 2.-3. 12. 1989), se v Československu viditelně alespoň nastartovaly první nevratné kroky zásadních změn! V tomto ohledu představuje významný faktor přílet delegace vedené místopředsedou KGB generálporučíkem Viktorem Fjodorovičem Gruškem na pravidelnou poradu s bratrskou československou službou dne 17. 11. 1989. (Byla to shoda okolností, že to bylo právě v den D pro zahájení vzpoury proti režimu?) Intensita československo-sovětské spolupráce byla v oblasti ozbrojených sborů a silových organizací tradičně nejvyšší, navíc podléhala striktní hierarchické struktuře Varšavské smlouvy, které veleli výhradně Sověti. Sebemenší náznaky antisovětismu patřily mezi nejtěžší hříchy v kariéře, proto naprostá subordinace formální i neformální zde byla samozřejmostí.

Sametová revoluce se nacházela ještě v prenatálním stádiu, když generál Gruško nad ránem 18. 11. 1989 přesvědčoval přítomné náčelníky kontrarozvědky (II. správy Státní bezpečnosti), že ze sovětského pohledu je absolutně vyloučeno, aby dva týdny před Maltou docházelo v Československu k masakrům, jako byl ten včerejší na Národní třídě! Pravděpodobně jim vysvětloval, že po zkušenostech z pořádání „kulatých stolů“ v ostatních socialistických zemích, je výhodnější s opozicí jednat, diskutovat, snažit se ji zapojit, lépe řečeno namočit do odpovědnosti za řešení problémů země, než ji kontraproduktivně zahánět do kouta či za katr. Vyzýval je, aby neodkladně zabezpečili, že v zemi už nedojde k další vlně nepředvídatelného násilí, nebude vyvolán nezvladatelný chaos a destabilizace celé společnosti.

Na rozdíl od řady předchozích demonstrací, které končily vzápětí po jejich násilném rozehnání, se nyní „Národní třída“ stala rozbuškou, jež po krátkém váhání probudila nabuzené a nedočkavé masy a zvedla je o víkendu z pohodlí domova, studentských kolejí, hospod a kaváren. V pondělí se přidali další z kanceláří a fabrik, ozval se dosud izolovaný venkov a už se to rozjelo, věci se daly naráz do pohybu, zrodil se Listopad s velkým L.

Exaltovaní divadelníci a zbití studenti se v sobotu ještě ani nezačali scházet v Realistickém divadle, když generál Alojz Lorenc, v zastoupení nepřítomného federálního ministra vnitra, 18. 11. 1989 již v poledne vydal rozkaz, kterým nařizoval všem jednotkám Bezpečnosti nevstupovat do aktuálních událostí, pouze je zpravodajsky dokumentovat, tedy zdržet se násilí proti demonstrantům a nezatýkat opozici. Revoluce tak nebyla zahnána do podzemí, ale mohla se volně scházet na ulicích a na náměstích a poznenáhlu se šířit po celé zemi. Dalším neodkladným úkolem představitelů československé kontrarozvědky bylo důrazně přesvědčit o právě přijatém řešení také vrcholné armádní kruhy. Bylo nutno rychle předejít případným snahám některých příliš agilních generálů zneužít podřízených vojsk k záchraně pozic konzervativních vůdců starého, přežitého režimu, zchladit jejich horké hlavy, aby nevyjeli s tanky do ulic.

Zvažovaly se různé formy, jak eventuálně překlenout kritické období neklidu až do pořádání svobodných voleb v ČSSR, k nimž Sověti vybízeli. Generála Leonid zdůraznil, že Sověti tehdy disponovali dostatečnými pákami, aby zvládli i případné nebezpečné excesy, výpady ze strany některých jednotek Bezpečnosti a československé armády, které se dopředu nedaly úplně vyloučit. Nenásilný průběh listopadových událostí proto ze zálohy jistily také útvary Střední skupiny sovětských vojsk umístěných v ČSSR. Z ležení a kasáren sice nevyjely, byly však plně připraveny zakročit.

Sovětské kontakty s dosavadním konzervativním vedením KSČ byly v týdnu po 17. listopadu většinou silně redukovány, v některých případech i bojkotovány. (Nikdo mi na velvyslanectví nebral telefon, stěžoval si generální tajemník.)

Nevídaný prostor pro vyjednávání o československé budoucnosti se naopak široce otevíral občanské veřejnosti, která po počátečním tápání usilovně hledala možná východiska a přijatelné kompromisy, obtížně formulovala budoucí program a vedení. Moc ležela bezvládně na ulici. Kdo byl informován předem a lépe připraven se jí rychle zmocnit, ten měl nespornou výhodu. Budova sovětské ambasády byla experty tak přeplněna naposledy v roce 1968, bedlivě sledovali a průběžně analyzovali každodenní vývoj situace. Se zástupci československé opozice a veřejnosti operativně diskutovali mj. čtyři „zamové“ - čti zástupci vedoucích nejdůležitějších oddělení ÚV KSSS. Někteří dokonce tajně navštívili Václava Havla na Vinohradech, zdržovali se však veřejných vystoupení.

Na závěr rozhovoru mi generál Leonid potvrdil dřívější informaci prof. G. Ch. Šachnazarova , že počáteční etapa listopadových událostí v ČSSR proběhla více méně v souladu se sovětskými představami. Shody na jménu pozdějšího vítěze bylo dosaženo s druhou stranou přibližně deset dnů ještě před 17. listopadem 1989! Gorbačov vyžadoval, aby nevratné změny u nás byly nastartovány ještě před summitem na Maltě a uskutečnily se nenásilnou formou. Svěřený úkol byl splněn a generál povýšen.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele