Takový požadavek se zdá poněkud nejapným jen při letmém nahlédnutí na rozvinutost hospodářství těchto zemí v předválečném období a v závěru jejich sounáležitosti v sovětském svazku. Ani jedna ze zemí Pobaltí nepatřila mezi rozvinutější v Evropě.
V roce 1941 na území těchto států vstoupila osvoboditelská, jak dnes v Pobaltí rádi říkají, vojska Wehrmachtu a jednotky SS a začalo vyvražďování tamních Židů, čekalo místní obyvatelstvo, aby si mohlo odnést kabát a jiné oblečení po mrtvých. Nesvědčí to jen o morálce, ale i výši panujícího „blahobytu“.
A když už jsme u této temné etapy dějin národů Pobaltí, napadá, zda není na místě otázka, jak se vypořádali v Lotyšsku, Litvě a Estonsku s důsledky aktivního podílu na holocaustu? Když už tedy vytahují své požadavky.
Kdo navštívil Pobaltí s nějakým zájezdem v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, vracel se naopak zpravidla překvapen rozdílem mezi tamní zkušeností a poznatky z jiných částí SSSR, zejména Ruska. Všechny tři tehdy svazové republiky prožily značný hospodářský a sociální rozvoj. Jsou Vilnius, Tallinn či Riga připraveny započítat do zisků a ztrát také všechno to, co jim po období Sovětského svazu zůstalo?
Záměry Lotyšska, Estonska a Litvy velmi připomínají naše přísloví: Drzé čelo lepší poplužního dvora. Není to ale už příliš drzosti?
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
