V té době byl bývalý prezident novými komunistickými vládci držen jakoby v neexistenci. Nemálo občanů Československa však na něj vzpomínalo v dobrém.
Jedním z důvodů byl kolující údajný výrok Novotného „Já ty ruský tanky nezavolal“. Začalo se mluvit o tom, že to byl právě Novotný, kdo v postavení 1. tajemníka KSČ a prezidenta Československé socialistické republiky bránil snaze sovětských generálů zřídit v naší republice základny sovětské armády i militarizovat stát dalšími uskupeními naší armády.
Přiznejme také, že po federalizaci Československa a zvyšujícím se slovenském vlivu na politiku státu, mnozí Novotnému přičítali k dobru jeho nepříliš vřelý vztah ke vzrůstajícímu slovenskému nacionalismu, který projevil i několika gesty při návštěvě Slovenska v roce 1967.
A byla tu ještě jedna věc. Navzdory tomu, že v aktivní službě komunistickému režimu prožil i padesátá léta, od počátku šedesátých let přinejmenším nebránil liberalizaci ve společnosti, zejména v kulturní a ekonomické sféře.
V období tzv. Pražského jara 22. března 1968 abdikoval a odešel do ústraní. Rozešla se s ním i komunistická strana, do jejíchž řad vstoupil v roce 1921. Kritika Novotného byla v řadě případů oprávněná, ale v mnohých také přicházela od těch, kteří tak smývali vlastní selhání.
Temná doba normalizace musela vyvolávat vzpomínku na Antonína Novotného, tak či onak vnímaného jako lidového politika, který rád hraje mariáš a v novoročním projevu klidně hovoří o nedostatku silonek. Navíc pohledného a zejména pro ženy přitažlivého, čehož si povšimli i ve světě.
A tak se začalo také říkat „Tony, sorry“.
Samozřejmě časem vše žije svým životem. I iluze. Pro mnohé ale byla a ještě je éra Antonína Novotného dobou nápravy režimu, navzdory hospodářským problémům i snahám o jejich řešení, zájmu o život lidí, dobou, ve které se začali točit do dnešního dne reprízované filmy a také časem, kdy mohla vyjít Kunderova kniha Majitelé klíčů, Tatarkův Démon souhlasu či Mňačkova Jak chutná moc.
Antonín Novotný byl ve vší tichosti pohřben na Hřbitově Malvazinky. Když někdo dnes jde na tento hřbitov se svíčkou ke hrobu Karla Gotta, může se zastavit také u hrobu bývalého prezidenta. Vždyť pěveckou cestu vzhůru začal Gott právě v éře Antonína Novotného.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
