Ve vedení Ústavu, který vznikl v roce 2007 jako organizační složka České republiky určená k vědeckému zkoumání a objasňování éry obou totalitních režimů, se vystřídalo pět ředitelů, přičemž předposlední, před rokem odvolaný ředitel tuto instituci žaluje, protože tvrdí, že ho Rada svrhla neprávem a že šlo o politický puč. Dotyčným je současný ministr kultury Daniel Herman. Situaci tedy může zkomplikovat soud, pokud rozhodne, že Daniel Herman byl zbaven funkce neprávem. Zda by ovšem ministr opustil ministerstvo a vrátil se do Ústavu, Daniel Herman zatím neprozradil.  

Tato epizoda jen dokumentuje neradostný vývoj, kterým ústav prošel. Už jeho vznik provázely spory o období, které by měl zkoumat. Nakonec se zadání zúžilo na dobu trvání nacistického a komunistického režimu. Ústav tedy nemůže zkoumat třeba naše chování po druhé světové válce, včetně divokého odsunu Němců. Toto selektivní chápání paměti nemůže vést k dobrým koncům.  

Prvnímu řediteli se staly osudné údajně nevědecké metody publikování nových poznatků, což byl třeba případ zveřejnění Kunderova udání agenta-chodce Dvořáčka. Druhý ředitel musel odejít kvůli plagiátorství, ovšem největší konflikt nastal právě odvoláním Daniela Hermana, když na protest rezignovala celá Vědecká rada a následně Platforma evropské paměti a svědomí pozastavila ústavu členství, protože v nové Vědecké radě zasedlo několik bývalých členů komunistické strany.  

Situace nového ředitele nebude jednoduchá a bohužel plně koresponduje s naší neochotou reflektovat vlastní minulost v plné šíři a se všemi nepříjemnými fakty. Jde o začarovaný kruh, kdy poptávka veřejnosti ovlivňuje přes politiky a různé instituce historiky, a ti pak zpětně ovlivňují náladu veřejnosti. Bohužel všeobecně je poptávána verze, ve které byl český národ ubohou obětí, která proti nacistickému a komunistickému zlu nemohla nic dělat. Výsledkem je popularita filmů typu Musíme si pomáhat nebo seriálů jako je Vyprávěj. Kromě pár výkřiků jsme se zatím nedočkali pokusů o pohled do temných stránek vlastní minulosti. Historici spisovatelům nepomáhají, což ale platí i obráceně. Poznání, že jsme nezřídka nebyli jen nevinnou obětí, nás tedy teprve čeká. Vzhledem k tomu, že už zhruba čtyřiadvacet let existuje svoboda slova, bylo by načase rychle začít.