Důvodů, proč jsme měli dva policejní prezidenty, je několik. V prvé řadě jde o urputnou snahu řady politiků a politických stran mít v čele policie svého člověka. Tato otázka měla samozřejmě svoji relevanci v porevolučních dobách, kdy se utvářely nové struktury. Dvacet pět let po změně režimu je to těžko pochopitelné, lépe řečeno jediné logické vysvětlení spočívá v tom, že politici chtějí vědět, na čem policie pracuje. To znamená, že mají obavy, co o nich samých může policie objevit. O tom, že jejich obavy mohou mít racionální jádro, napovídá třeba skutečnost, že několik politiků, kteří kontrole policejního sboru věnovali dostatek energie, nemá přes náhlé a zázračné zbohatnutí žádné problémy – vzpomeňme třeba na Stanislava Grosse - kdežto jiní – jako třeba David Rath, byli zatčení. Proto i tak prozíravý politik, jakým byl Vít Bárta, chtěl mít svého policejního prezidenta, a proto se ho nový ministr Kubice snažil zbavit.

Druhým důvodem, který stojí za současnou lapálií, je způsob rozhodování našich soudů. Pozitivistický pohled na právo a důraz na takzvané formální náležitosti, které mají přednost před smyslem pro spravedlnost, je dědictví Rakouska-Uherska, které komunistický režim jen lehce modifikoval. V myšlení našich soudců a všech, kdo právo vyučují, je tento princip pevně zakořeněn. Proto soud, který o Lessyho odvolání rozhodoval, vůbec nic neprokázal a přesto takto rozhodl.