Dalšími příklady mohou být přístup k důchodové reformě, čerpání dotací z EU, blamáž s naším předsednictvím EU a v neposlední řadě i třeba postup při prosazování našeho eurokomisaře.  

Ve všech těchto případech postupovaly tehdejší i současné vládní i opoziční strany v přímém protikladu k deklarovanému hájení národních zájmů, kterým se ve volebních kampaních tak rády ohánějí.  

Nejlepších výsledků jsme dosáhli tehdy, kdy jsme museli splnit požadavky EU, čili když jsme museli poslouchat. To nám samozřejmě nebránilo v tom, abychom při tom nehráli roli věčného kverulanta.  

V této naší neschopnosti se celkem lišíme od ostatních postkomunistických zemí. Poláci vědí velice dobře, co chtějí, a snaží se to prosazovat. Slováci, ze kterých si Češi vždy dělali legraci jako z chudšího a nedospělého bratříčka, si vedou mnohem cílevědoměji a jsou také v řadě – zejména ekonomických – ohledů úspěšnější.  

Pouze Orbánovské Maďarsko hraje podobnou roli, kterou jsme hráli my, což je ale dáno jejich vypjatým nacionalismem, a nikoli tím, že by nevěděli, co chtějí.  

Důvodů naší neschopnosti si efektivně vládnout je několik. Asi nejdůležitější je to, že opravdu nevíme, co vlastně chceme. Ačkoli politici a političtí komentátoři stále hovoří o potřebě hájit národní zájmy, žádná seriózní debata o tom, co je v dané situaci naším národním zájmem, neprobíhá.  

To nemluvím o celonárodní diskusi o našich dlouhodobějších cílech. Perspektiva, na základě které se politické reprezentace rozhodují a konají, je dána většinou jen uzávěrkou novin nebo televizního zpravodajství.  

S tím souvisí druhý problém, kdy politikům je bližší zájem strany než zájem celku, který reprezentují. Pokud ovšem společnost neví, co vlastně chce, a nikdo po politicích odpovědnost za budoucnost země nepožaduje, nelze se politikům divit, že jim připadá košile bližší než kabát. Zde by měla sehrát roli média a veřejná diskuse, bohužel perspektiva většiny médií se od perspektivy politiků příliš neliší.  

Naše neschopnost si efektivně vládnout vede k tomu, že se rádi odvoláváme na situace, kdy nám někdo nařídí, co máme dělat. To má bohužel za následek, že se pořád můžeme vymlouvat na cizí diktát a vlastní odpovědnosti se nikdy nedopracujeme.  

Nakonec nedávný nápad, aby nám eurokomisaře vybral sám předseda Komise, byl jen dalším výrazem toho, že si s vlastní svobodou nedokážeme poradit.