Moc nepomohlo, že v Elysejském paláci si podávali dveře státnické hvězdy první velikosti jako Putin, Merklová a Trump, že prezident svolal do Paříže mezinárodní konference, a že jeho manželka poskytla « Elle », bibli francouzských žen, rozhovor, který mu měl přifouknout popularitu; šedesátiletá Brigitte přece jen není princezna Diana.

Jenže co francouzští voliči čekali od kandidáta z Rothschildovy líhně ? Mohli se poučit z nedávné minulosti. Když v roce 1969 odstoupil generál De Gaulle, poslali do Elysejského paláce George Pompidoua, bývalého vedoucího kádra Banque de Rothschild, který se zapsal do dějin tím, že zprivatizoval Francouzskou národní banku, instituci, jejímž prostřednictvím vláda mohla podporovat a ovlivňovat hospodářský růst. Byla klíčem k poválečnému boomu v zemi. Pompidou zavedl Francii na cestu, po níž došla až tam, kde je dnes.

Kdo nezná svoje dějiny je odsouzen opakovat staré chyby. Francouzské voliče omlouvá, že o těch chybách se ve školních učebnicích nepíše, a pokud někomu o nich nevyprávěli dědové nebo pamětníci, nemá o nich ani ponětí.

Ale co může omluvit jejich krátkou paměť ? Tak krátkou, že zapomněli loňské léto, kdy ulice velkých měst plnily tisíce a tisíce lidí, kteří po tři týdny protestovali proti pracovnímu zákonu, jímž tehdejší ministryně práce El Khomri chtěla okleštit jejich základní odborová práva. I vrabci na střeše si cvrlikali, že skutečným navrhovatelem je její kolega Emanuel Macron, a že za ním stojí svaz francouzských zaměstnavatelů, MEDEF. Hollande ustoupil. Macron, kterého si na jeho místo vybrali, je z jiného těsta a má mnohem sinější vazby na Systém, průmyslovou a finanční oligarchii.

V zájmu zaměstnanosti

Dobrá, připusťme, že volič je bytost křehká a důvěřivá až naivní. Když chybuje, je to na jeho triko. A ten francouzský bude muset za trest udělat reparát z loňských protestů. Předmět je stejný : nový pracovní zákon, ale vylepšený a cílený.