Nastalo pak mezi lidem evropským pohnutí nebývalé a ozývají se řeči neslýchané. Mnozí se radují, jiní se boji, třetí kroutí nevěřícně hlavou. Těch nevěrců je asi nejvíc. Není divu. Léta letoucí politici, novináři, analytici, lampasáci, všelijací vedoucí a nevědoucí hlásali, že až bude nejhůře, přijdou hoši z USA a zase bude hej.

Tak dlouho tu poudačku vyprávěli, až téměř všichni ji přijali jako nepochybnou pravdu. Teď je čas drsného poznání, že pravda pravdoucí se skrývá v článku 5 washingtonské smlouvy o NATO. Zde je jeho znění:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Klíčová slůvka jsou "takovou akci, jakou bude považovat za nutnou." To může být cokoli, co napadený stát bude potřebovat, jako například morfium, obvazy nebo rakve. Právní a vojenská závažnost článku 5 je nulová. Rozhodně z něj nevyplývá žádná povinnost poslat vojáky někam do tramtárie.