„Skoro prázdná flaška.“ Karel je sice dobrý kámoš, ale škarohlíd. Není divu ve světě, ve kterém žijeme.
Seděli jsme v mé pracovně, úzké mnišské cele, kam se vešel malý psací stolek, knihovnička a dvě rozviklané židle. Byla to moje trucovna. Zašili jsme se do ní hned po večeři pod záminkou, že si musíme promluvit o politice. Což byl spolehlivý prostředek, jak se zbavit žen. Nezbylo jim nic jiného než sledovat na bedně v obýváku nějakou mexickou telenovelu. My jsme mezitím potají hřešili proti jejich přikázáním.
„Kde jsme skončili?“, snažil jsem se upamatovat, když jsme položili sklenky. „Už vím, u Goebbelse, který vynašel první zákon oblbování, že stokrát opakovaná lež je pravdou.“
„Goebbels byl břídil,“ zafuněl Karel. Zvedl se, otevřel okno, zapálil si cigaretu. „Příštipkář,“ dodal pohrdlivě. „Bush a Blair jsou u mě opravdoví průkopníci vymývání mozků. Pochopili, že lež musí být jako Eiffelovka nebo Matterhorn, pak ji lidi baští nejlíp. Zkus se u nás někoho zeptat, jestli Saddám měl yperit a atomovku?“
„Goebbels měl jen tisk, rádio bylo v plínkách, televize pokusný králík,“ podotkl jsem. „Dneska máš bednu v každém pokoji, v Americe běží celý den. Devět z každých deseti televizních a rozhlasových stanic a skoro všechny noviny tam patří patnácti korporacím, které mají stejný názor na to, co je bílé a co černé. Geobbels se musí obracet v hrobě závistí.“
Karel dolil skleničky, zvedl láhev proti světlu, byla průhledná.
„Nemá sestru?“, zeptal se s nadějí v hlase.
„Ani sestřinku,“ zklamal jsem ho. „Tu prázdnou flašku musíme dobře schovat, nebo mi Věra nedá večeři. Ale kam? Věra ví, kde co leží a jak to leží. Onehdy jsem šel do skříně, kde jsou uložená trička, vyberu si žluté uprostřed, sáhnu levou rukou nad něj, nadlehčím ty nahoře, pravou vyškubnu ven žluté, současně rychle vytáhnu levou ruku, aby trička spadla do původní polohy, zkontroluji je, zařezávají jako do škatulky, prima. A víš, co Věra řekla, když koukla do skříně: Zase jsi mi zde hrabal!“
„Co mně budeš vykládat!“ Karel vyfoukl kouř oknem. „Táňa je maniak. Jdu se v noci vyčurat, a když se vrátím, mám zastlanou postel. Jo, ne že bych byl světák, ale jedno ti řeknu: Češky jsou holt Češky. Poplést hlavu jim můžeš, oblafnout ne. Ale zas jsme odbočili. Chceš se bavit o politice nebo o holkách?“
„V našem věku je to prašť jako uhoď. Když už, tak raději o politice.“
„Fajn. Já si tě teď politicky procvaknu, stejně jako jsi kádroval Američany,“ řekl Karel. „Čteš noviny?“
„Diagonálně.“
„Díváš se na bednu?“
„Pro jistotu jen šilhám levým okem. Když se dívám oběma, mám dojem, že koukám na sépii, která vypouští černidlo. Jsem v něm úplně ztracený. I selský rozum je mi na houby.“
„Nevadí. Na co se tě teď zeptám, nám tlučou do hlavy způsobem, že i duševně zaostalý pochopí, hluchý uslyší a slepý uvidí.“ Karel se nadechl. „Proč Rusko získalo příští mistrovství světa v kopané?“
„Putin podplatil Blattera a celou jeho fotbalovou kamarilu.“
„Proč mohamedáni zaplavují Evropu?“
„Putin bombarduje jejich domovy.“
„Proč krachuje Ukrajina?“
„Putin jí ukradl Krym.“
„Proč musíme zbrojit?“
„Putin chystá válku.“
„Tak vidíš, že přece jen jsi něco pochytil. A co z toho vyvozuješ?“
„Že si musíme dát na Putina bacha.“
„Jasně. Ale hlavní poučení je, že Putin není obyčejný smrtelník. Je všudypřítomný. Jen zatím ještě není na Slunci. Až se tam dostane, způsobí zatmění nad západním světem a novou dobu ledovou. Když ne určitě, tak možná jistě, dle teorie pravděpodobnosti našich vykladačů jedině správného myšlení….“
V tom se otevřely dveře a na prahu stanuly dvě majestátné ženy. Hmotností mohly být sestry. Věra měla prošedivělé světlé vlasy a Táňa původně tmavé, leč nyní už taky silně prokvetlé. Měřily si nás pátravým pohledem plným temného podezření, jako policajti, když chtějí vystrašit zadržené kriminálníky.
„Honzo, už ses opět napájel,“ obvinila mě Věra.
„Karle, že se nestydíš!“ zvolala Táňa. „Ty jsi kouřil!“
Marně, jako už tolikrát předtím, jsme se zapřísahali nevinností. Obě ženy šly najisto. Věra ke knihovničce a Táňa k oknu.
„Kdo schoval za sebrané spisy Aloise Jiráska tuhle flašku?“ zeptala se Věra s přísností státního nadvládního.
„Putin,“ pípl jsem.
„A kdo nechal na parapetu cigaretový popel?!“, zahřměla Táňa.
„Putin,“ zatloukal Karel.
„Tak, miláčci, my vám toho Putina osladíme,“ slíbila Věra. „Marš do kuchyně mýt nádobí!“
„A jestli upustíte talíř na zem nebo rozbijete skleničku,“ dodala Táňa, „zapomeňte na Putina!“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
