„Skoro prázdná flaška.“ Karel je sice dobrý kámoš, ale škarohlíd. Není divu ve světě, ve kterém žijeme.

Seděli jsme v mé pracovně, úzké mnišské cele, kam se vešel malý psací stolek, knihovnička a dvě rozviklané židle. Byla to moje trucovna. Zašili jsme se do ní hned po večeři pod záminkou, že si musíme promluvit o politice. Což byl spolehlivý prostředek, jak se zbavit žen. Nezbylo jim nic jiného než sledovat na bedně v obýváku nějakou mexickou telenovelu. My jsme mezitím potají hřešili proti jejich přikázáním.

„Kde jsme skončili?“, snažil jsem se upamatovat, když jsme položili sklenky. „Už vím, u Goebbelse, který vynašel první zákon oblbování, že stokrát opakovaná lež je pravdou.“

„Goebbels byl břídil,“ zafuněl Karel. Zvedl se, otevřel okno, zapálil si cigaretu. „Příštipkář,“ dodal pohrdlivě. „Bush a Blair jsou u mě opravdoví průkopníci vymývání mozků. Pochopili, že lež musí být jako Eiffelovka nebo Matterhorn, pak ji lidi baští nejlíp. Zkus se u nás někoho zeptat, jestli Saddám měl yperit  a atomovku?“

„Goebbels měl jen tisk, rádio bylo v plínkách, televize pokusný králík,“ podotkl jsem. „Dneska máš bednu v každém pokoji, v Americe běží celý den. Devět z každých deseti televizních a rozhlasových stanic a skoro všechny noviny tam patří patnácti korporacím, které mají stejný názor na to, co je bílé a co černé. Geobbels se musí obracet v hrobě závistí.“