Většina obyvatel se může i nadále věnovat především televizním seriálům a soutěžím s dodávkou za své koncesionářské poplatky až do domu. Rozdělováním  národního bohatství se tak může zabývat jen ona malá skupinka lidí bez účasti lidu celkem nerušeně. Národ má jiné starosti, než rozdělování národního bohatství, které si vlastníma rukama vyrobil. V potu tváře usiluje o svůj chléb každodenní. Z televizní obrazovky se k svému uklidnění periodicky dozvídá, že jeho průměrné příjmy neustále rostou. Nějak mu uniká skutečnost, že jeho i auto sousedovo má obvykle stále průměrné stáří 14 let. Kde se pak realizuje onen růst příjmů? Kdo slyšel o onom průměrném Čechovi, který má deklarovanou průměrnou mzdu? To vše po dvacetisedmi letech od oné sametové revoluce, kdy se místní domorodci odhodlali vstoupit do kapitalistického ráje.

Vývoj by mohl dojít tak daleko, že se lid český přestane dívat na nekonečný celosvětově úspěšný seriál, a vyrazí do ulic zase cinkat klíči.

Nastane-li taková doba, naše malá skupinka v čele národa označí současné pány za zrádce a pokojnou cestou nás převede pod pány nové. Pak přijdeme o velkého bratra z USA tak jako před tím nemenší zradou o přátelství s Francií, a ještě před tím o ochranu rakouskouherského císaře.

Může se něco v této kotlině kolem Řípu  změnit tak, aby se konečně občané této země mohli rozhodovat o svých záležitostech sami?

Již řadu let nám politici říkali: Lid obecný není schopen o svých záležitostech rozhodovat. Nyní vláda formálně otočila a přichází s návrhem ústavního zákona o obecném referendu v podobě, která by jí umožnila tvrdit, že vyhověla přání lidu a zavedla prvky přímé demokracie do našeho právního řádu. Chybička se však vloudila a není jen jedna.