Jaromír pracoval v mrazírnách a zlínských jatkách v letech 1979 – 1986 a to, co popisuje, se dá nazvat jedním slovem hrůza, přesněji dvěma slovy příšerná hrůza.

Tak strategické zásoby zamraženého masa se po několika letech, v některých případech dokonce až po šesti, odesílaly do Vitany, kde se z nich vyráběla hotová jídla. Jenom ze Zlína tam posílali desítky tun masa ročně. Hovězí svíčková bývala za bolševika úzký profil a v masnách většinou nebyla k dostání. Není divu, když 90% produkce se vyváželo do SRN, za rok jen ze Zlína to bylo cca. 60-80 tun. Vepřová svíčková se v podstatě na pulty našich obchodů skoro vůbec nedostávala. Největší část se vyvezla, zbytek zůstal na místě, a skončil u kotlety s kostí jako přívěsek, u nasekaných kotlet coby medailonek.

Otřesná byla také výroba uzenin. K tomu Jaromír Merhaut vysvětluje. „Jeden zaměstnanec byl vyhrazen na zpracování tzv. vratek (= vrácené zplesnivělé uzeniny). To nejhorší se oškrabalo, ořízlo, a většina se vracela zpět k pomletí a přidání do uzenin. Měkké uzeniny se vařily a v pecích víceméně jen očoudily dýmem z pilin. O žádné uzení nešlo. Od potkanů ohryzaný kousky se jednoduše odřízly. Všechno se nacpávalo solí a dusičnany (sanitr) a dolívalo kýbly vody – do každého metráku suroviny na šunku nejmíň jeden. Pod černou vrstvou moravskýho uzenýho se ukryla kdejaká prošlá lhůta. Stačilo na nějaký ten den zaházet dusičnanem draselným, propíchat česnekovým extraktem, víc proudit, napatlat „asfaltem“. Trvanlivé salámy (selský, vysočina, poličan) se expedovaly jedenkrát týdně v pátek, čabajky a uherák pak čtyřikrát do roka, cca. 300 + 300 kilo na celý okres čtvrtletně.“