De facto jediný stát, který hodlal splnit svoje spojenecké závazky vůči Československu, bylo Rumunsko. To v krizovém osmatřicátém roku slíbilo poslat svoji armádu proti Maďarsku, v případě, že by nás napadlo. S průjezdem vojáků Rudé armády, výzbroje a výstroje přes rumunské území to bylo složitější. Rumuni tomu nebyli příliš nakloněni (například rumunský král Karel II. byl proti) a žádali francouzské záruky, že Sovětský svaz nezneužije transportů proti jejich zemi. Jak se později ukázalo, kdy v roce 1940 Sověti okupovali a anektovali Besarábii a Bukovinu, tak jejich obavy byly oprávněné. Nicméně i Rumuni se striktně drželi malodohodové úmluvy a byli nám ochotni pomoci pouze proti Maďarsku a nikoliv proti Německu. V Rumunsku se ve čtyřicátém roce stal premiérem proněmecký generál Ion Antonescu, to se stalo členem Osy a až do roku 1944 spojencem hitlerovského Německa.

Co se týče Jugoslávie, tak ta nám tenkrát před osmdesáti lety nechtěla vůbec pomoci. Něco jiného byli dobrovolníci, zvláště Srbové, kteří se hlásili na čs. zastupitelských úřadech a byli ochotni za nás bojovat. Mělo jich být na 60 tisíc. O tom píše také ve svých Politických vzpomínkách tehdejší čs. politik Ladislav Feierabend, který shodou okolností byl v oněch krizových dnech na služební cestě v Jugoslávii.