Nemám rád lidi, kteří za problémy vidí pouze vnější příčiny. Nevidět chyby u sebe, ale jen o druhých, je důsledkem rozmazlovací výchovy. Když se mně něco nepovede, tak se ptám sám sebe, co jsem udělal špatně, proč to tak dopadlo, a nebiji se v prsa, že já jsem stejně nejlepší, ale ti druzí jsou gauneři a jenom mně ubližují. Takovým přístupem se nikdo daleko nedostane.
A stejně je tomu i u těch, kteří v problémech současné Ukrajiny, rozpadu Jugoslávie a Československa vidí pouze jakémsi spiknutím Západu, spíše ovšem vybájeném, než z vnitřních příčin. V minulosti máme dost příkladů, kdy se potíže včas neřešily a dopadlo to špatně. V tomto seznamu bohužel figurují i Češi. V květnu 1918 uzavřely v Pittsburghu české a slovenské krajanské organizace dohodu, která souhlasila se vznikem společného československého státu s tím, že Slovensko bude mít autonomii s vlastní správou a sněmem. To nebylo dodrženo. Někteří čeští historici tvrdí, že Pittsburská dohoda nebyla pro budoucí stát závazná, nicméně požadavky Slováků se měly včas řešit. Prvorepublikové Československo však zůstávalo unitárním státem, a ani zemské zřízení z roku 1927 na tom nic nezměnilo. V rámci čtyř zemí vznikla sice též Slovenská krajina, avšak práva zemských samospráv byla značně omezená a například jejich nejvyšší představitel zemský prezident byl pouhým státním úředníkem jmenovaným čs. vládou na návrh ministra vnitra.
Nelze se divit, že Slováci byli nespokojeni a nejsilnější stranou na Slovensku byla Hlinkova slovenská strana ludová, která vytrvale žádala pro Slovensko autonomii v rámci společného státu. Jenomže slovenská autonomie byla uzákoněna teprve v listopadu 1938, v krizové době po Mnichovské dohodě, tedy pozdě, až v pomnichovské krizi a jen čtyři měsíce před koncem společného státu. Jistě za rozbitím Československa stál hlavně Hitler, ale Češi mu to svoji neochotou řešit oprávněné požadavky Slovenska ulehčili. O to snadněji pak slovenští politici vyhlásili samostatnost Slovenska, kterou přivítala velká část Slováků. Je potřeba si přiznat pravdu, i když bolí.
Podobně tomu bylo i v meziválečné Jugoslávii (do roku 1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Unitární stát s dominující roli Srbů se dlouho bránil nárokům jiných národů zvláště Chorvatů na samosprávu. Teprve až v roce 1939 tedy opět v zhoršující se mezinárodní situaci vláda Dragiše Cvetkoviče souhlasila s vytvořením autonomní Chorvatské bánoviny, která měla vlastní parlament a do její pravomoci spadaly hospodářství, finance, sociální otázky, školství a kultura. Příznačné je, že proti této dohodě byli jak chorvatští ustašovci, tak srbští ultranacionalisté. Jenomže zase, toto řešení přišlo pozdě.
Také tvrzení, že za rozpad Jugoslávie v devadesátých letech může jenom Západ, neobstojí. Už v roce 1918 se spojila v rámci tohoto státu rozdílná území, která do té doby spolu neměla historicky nic společného. Srbsko se po osvobození z osmanské nadvlády v roce 1878 definitivně stalo samostatnou zemí, Chorvatsko bylo součástí Uher, Slovinsko Rakouska. Animozity se po skončení II. světové války překonat nepodařilo, pouze se nástupem Titova komunistického režimu neřešily a ani řešit nemohly, protože za to bylo vězení. Jenomže po pádu komunistů se objevily znovu. Byli to sami Slovinci, kteří se už v roce 1990 v obecném referendu za účasti téměř sto procent voličů rozhodli drtivou většinou 88% hlasy pro nezávislost. Představa, že by byli nesvéprávní a nechali se zviklat Západem, je hloupá a směšná. Rovněž tak to byli sami někteří chorvatští publicisté, kteří už na konci osmdesátých let minulého století šířili své teorie o vzdělaném chorvatském katolickém národě, kdežto Srbové pro ně bylo etnikum s méněcennou byzantskou kulturní tradicí, agresivní a líné. Tyto názory já nesdílím, ale ti Chorvati to šířili sami a žádný Západ je k tomu nenutil.
Já sám lituji rozpadu Rakouska-Uherska, který z geopolitického hlediska byl velkou chybou. Jenomže také nelze nevidět neřešené vnitřní národnostní problémy uvnitř monarchie. Příslib císaře Karla I. z 16. října 1918, který slíbil federalizaci rakouské části říše, přišel pozdě. A stejně tak se zachovali i Maďaři, kteří po porážce RU v I. světové válce najednou začali slibovat Slovákům rozsáhlá národnostní práva. Také poněkud „po sezóně“.
Podobnost bývalého Československa a Jugoslávie se současnou Ukrajinou je jasná, rovněž v tomto případě se spojily území, která po staletí neměla nic společného. Kulturně a civilizačně vyspělejší západ jako součást Polska a později Rakouska se zaostalejším východem pod nadvládou carského Ruska.
Ukrajinci by proto spolu měli zodpovědně jednat o budoucnosti své země. Západ Ukrajiny by mohl dostat podobnou autonomii, jakou má třeba Krym. Takže by vznikla nějaká Západoukrajinská republika s hlavním městem Lvovem v rámci společné Ukrajiny, která by měla vlastní parlament, vlastní rozpočet a kromě zahraniční politiky, armády a společných financí by rozhodovala ovšem sama. Jenomže, nejsem si jistý, jestli tohle řešení je ještě schůdné. Každopádně události na Ukrajině dále potvrzují, že teorie tzv. slovanské vzájemnosti je vylhaná a nesmyslná. Šíří ji pouze lidé, kteří nechtějí znát pravdu a žijí ve lži. Za konflikty mezi Slovany totiž nemůže Západ, ale realita. Kdo tvrdí něco jiného, dělá vlastně ze Slovanů hlupáky, kteří nejsou schopni o sobě sami rozhodovat a dělají jenom to, co jim řeknou druzí.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
