„Izrael nebude Československem, které v roce 1938 obětovaly západní mocnosti Hitlerovi. Izrael nebude Československem v roce 2010,“ řekl tenkrát izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman svým resortním kolegům z Francie a Španělska. Dal tak jasně a důrazně najevo, že Židovský stát se nelekne ani toho nejsilnějšího nepřítele. A jedna izraelská kamarádka také nechápala, že jsme tenkrát nebojovali. „A kolik Vás bylo, a kolik bylo Němců. Nás je něco přes pět milionů, Arabů na 150 milionů, a stejně proti nám nemají šanci,“ dala jasně najevo Sára.

Aby bylo jasno, Francie a Velká Británie se k nám tehdy zachovaly nepěkně. Na druhé straně Spojené království s námi nemělo uzavřenou žádnou spojeneckou smlouvu a nebylo povinno kvůli nám válčit. Chápu také obavy obou zemí, že nehodlaly riskovat kvůli nám další celoevropský konflikt.

My bychom se ale neměli pořád vymlouvat na jiné, ale také sami zpytovat svědomí. Bývalého vrchního komunisty Gustava Husáka nemusím, ale jeho výrok, že s kritikou má každý začít nejdřív sám u sebe, podepisuji. Opravdu jsme se nemohli dohodnout s Polskem na spojenectví? Pravdou je, že dlouho to odmítal Edvard Beneš se slovy, „Oni (Poláci) by nás zatáhli do svých problémů s Ruskem.“ Muselo Slovensko dostat autonomii až v listopadu 1938, tedy teprve mnichovské dohodě.“ Jistě, že ji mohlo dostat dřív a slovenští nacionalisté by přišli o ostrou munici proti Československu.