Nikdo nám nebrání v cestování a na barevné televizory či nábytek se nemusí stát celonoční fronty. V daleko lepší kondici je životní prostředí, a jak dosvědčuje světově uznávaný kardiochirurg profesor Jan Pirk, velmi výrazně se zlepšilo naše zdravotnictví.
Ten v rozhovoru pro Parlamentní listy odpověděl také na tuto otázku.
Pracoval jste léta ve zdravotnictví před listopadem 1989 i po něm, takže můžete srovnávat. Co znamenala změna režimu pro české zdravotnictví?
„To není správně řečeno, „pro české zdravotnictví“. Myslím, že správnější je se ptát, co to znamenalo pro českého pacienta. A pro českého pacienta to byla zcela zásadní změna.
Když budu mluvit za můj obor, pamatuji si, že v době před rokem 1989 umírali pacienti na chirurgicky vyléčitelné onemocnění, jako je třeba zúžení kmene levé věnčité tepny, umírali na toto onemocnění rychleji než na rakovinu. A přitom se to dalo vyřešit poměrně jednoduchou operací. Ale kvůli nedostatku devizových prostředků jsme nemohli odoperovat pacienty, kteří to potřebovali, protože materiál, jenž byl k tomu nutný, se nakupoval jen za devizy. Tehdy se v IKEMu dělalo tři sta operací ročně, nyní jsme jich provedli tisíc pět set. Takový to byl rozdíl pro pacienty. Dnes se skutečně v péči o srdeční onemocnění každému pacientovi, který to potřebuje, dostane péče. A ta péče je zcela určitě lepší než ve Velké Británii.“
Byla to jedna z velkých komunistických lží, kvalitní péče pro pracující zadarmo. Pravdou je, že zdravotnictví za socialismu nebylo kvalitní, protože chyběly důležité léky a přístroje, které se musely dovážet ze Západu za devízy, a těch komunisté moc neměli, protože na Západ nebylo kromě surovin, skla a piva prakticky co vyvážet.
To jsme byli takovou šílenou zemí, která měla dvě měny. Jednou byly tzv. tuzexové koruny, lidově řečeno bony, za něž se mohlo nakupovat západní zboží v tuzexu. Tou druhou pak byla obyčejná koruna, kterou se platilo v běžných obchodech. Socialistické Československo jaksi nemělo volně směnitelnou měnu, což je ze současného pohledu absurdní.
A jelikož byla nouze o devízy tak i důležitých léků a potřebných přístrojů se dováželo málo. Nejdříve se samozřejmě musely vybavit speciální kliniky pro komunistické papaláše, zvané SANOPZy, ve kterých soudruzi měli na rozdíl od plebsu zajištěnou kvalitní zdravotní péči. Pro ně například neplatilo další ze šílených komunistických opatření, že na dialýzu čili umělou ledvinu měli nárok jen lidé do 56 let. Starší s nemocnými ledvinami měli smůlu, protože socialistický režim je prostě nechal umřít. Soudruzi si zkrátka řekli, „alespoň ušetříme na důchodech.“
To, že se proti komunistické éře žije daleko lépe, dokazuje i poměrně razantní zvýšení průměrného dožití. U mužů se zvedlo proti roku 1989 zhruba o osm let na 75 let, u žen pak o pět let na cca 80 let. Ještě dodám, že v neblahých socialistických letech 1965 – 1989 se věk průměrného dožití prakticky nezvýšil.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
