Nicméně Putinova zoufalá snaha zvýšit ceny ropy ze současných zhruba padesáti dolarů za barel je pochopitelná. Rusko je totiž z padesáti procent závislé na prodeji surovin, což je skoro na úrovni rozvojových zemí. A pokud bude stát ropa tolik co nyní, bude na tom kremelská říše zle. Loni klesl její HDP o 3,7% a pokles pokračuje i letos. To už však znamená ekonomickou krizi. A tak premiér Dmitrij Medveděv při svých cestách po zemi musí často čelit dotazům naštvaných učitelů, proč jejich platy zůstávají na úrovni v přepočtu pěti tisíc korun měsíčně a rozzlobených seniorů, kterým vláda není schopna valorizovat jejich nízké penze, které činí v průměru 3200 Kč měsíčně při cenách, jež jsou až na výjimky srovnatelné s těmi českými. Premiérovy odpovědi jsou jednoduché a pořád stejné, nemáme peníze, důchody vyšší nebudou a učitelé mohou jít podnikat nebo si přivydělávat jinde.

Když se totiž podíváme na Putinovy ekonomické výsledky, tak zjistíme, že v podstatě kopírují ceny ropy. Když v roce 1999 v prezidentském úřadu vystřídal Borise Jelcina, stál barel ropy 16 dolarů. V roce 2011 však už 92 dolarů, takže za takové situace se to snadno hrálo na vysoký růst HDP a údajné zlepšení ekonomiky. Je přitom jasné, že na ropném boomu Putin žádné zásluhy nemá. Na to správně poukazuje ve své výborné knize Putin a putinismus profesor historie Walter Laqueur. V reálu se však Rusko zase tolik k lepšímu neměnilo. Putin také v podstatě převzal všechny oligarchy z Jelcinovy éry, až na výjimky jakou byl například Michail Chodorkovskij, který si dovolil podporovat politickou opozici. Avšak obrovský korupční a klientelistický systém zůstal zachován.