Pacienti si posílali esemesky, kde, a ve které lékárně, momentálně mají lék, který potřebují. Pokud měli štěstí, lékárna lék objednala a mohli se tam vrátit za den dva a vyzvednout si jej. Zpráva v médiích obvykle končila slovy ředitele SUKL, že "ne vše je způsobeno reexportem léků, například Framykoin zavinil výpadek ve výrobě".

V duchu jsem si pokaždé řekla: "Díky Bohu za Framykoin, ještě, že je na co to svést." Udivovalo mne, že se žádný reportér nebo reportérka nezeptal na ty desítky dalších léků, které chyběly. Jako kdyby pacienta, který neúspěšně putuje od lékárny k lékárně mělo uklidnit, že lék sice nemá, ale ne díky reexportu. Proč se to tak děje už divákům během minuty a půl v televizním šotu nikdo nestihl vysvětlit. A co to vlastně ten reexport je, a proč se mohou léky potřebné pro české pacienty volně vyvážet a prodávat někde jinde, si tak občan ani nedovedl představit. Udivilo mne, kolik poslanců, kteří zákony schvalují o tom taky příliš moc nevěděli.

Zjednodušeně to v praxi znamená: farmaceutické firmy ze zákona musí dovážet léky do České republiky za třetí nejnižší cenu v EU. Distributoři léků a lékárny s distribuční licenci mohou léky levně nakoupit za české ceny a pak je vyvézt do Skandinávie, Německa nebo Británie. I když půjdou něco pod tamní ceny, stejně na tom mohou vydělávat miliony. Čím dražší lék a větší cenový rozdíl mezi českou a třeba německou cenou, o to větší zisky.

Pacienti se ocitli v ohrožení