Jana Šťastná: Osvobození Československa

9. (slovy DEVÁTÉHO) května 1945 skončila druhá světová válka nejen v Československu, ale i v Evropě. To datum je důležité a bylo změněno záměrně jen krátce po pádu naší vysoce rozvinuté společnosti do rukou těch, kteří ji postupně proměnili v poušť. Osmý květen je symbolem našeho pádu do otroctví KoZa (kolektivního západu). A nejen to. 8. května 1945 Praha ještě krvácela, hroutila se pod ranami nepřátel a volala o pomoc Rudou armádu. Přesunout den vítězství z 9. na 8. května je tedy mimořádně cynický počin vůči obětem Pražského povstání, vůči Československu jako celku, a obzvláště vůči 12 tisícům sovětských vojáků, kteří zahynuli v bojích cestou do Prahy i v ní (Pražská operace) A proto vás srdečně zveme právě na 9. května 2025 ve 14.00 hod. do Prahy na Klárov. Přijďte společně s námi důstojně uctít památku padlých i přeživších hrdinů a oslavit báječných 80 let míru! Na Klárově bude coby strážce míru vystaven i legendární tank T-34. Více v článku a ZDE.

2. světová válka začala v Praze a v Praze také boje v Evropě skončily.

Mnichovská zrada

Mnichovská zrada se stala prologem k nejstrašnější válce v novodobých dějinách. Velká Británie, Německo, Itálie a Francie se dohodly, že obětují pohraniční oblasti Československa nacistickému Německu. Tehdy tyto mocnosti tvrdily, že podepisují mír. Ve skutečnosti bylo už z dřívějších jednání zejména britské vlády zřejmé, že Československo má být obětováno celé Hitlerovi a že se má stát hlavní zdrojovou základnou pro fašistické Německo při útoku na SSSR!!!

Po Mnichovu musely tisíce Čechů utíkat z pohraničí, aby si zachránily holý život. Němci uspořádali na Čechy doslova hon.

Zrada naší země byla dokonána 15. března 1939. Tehdy sněžilo. V šest hodin ráno překročilo 350 tisíc německých vojáků hranice, které se tehdy nacházely již v oblasti Mělníka. Spolu s armádou dorazilo i gestapo a SS. Byl ustaven tzv. protektorát Čechy a Morava v čele s německým „místodržícím“.

Den předtím, 14. března 1939, odsouhlasil Slovenský sněm vznik samostatného Slovenského štátu.

Krátce po okupaci a vytvoření protektorátu byly aktivizovány všechny projekty na přípravu ”konečného řešení české otázky ” (Endlösung der tschechischen Frage), který korespondoval s celkovým plánem na likvidaci a vysídlení Slovanů, s plánem Generalplan Ost.

Už v roce 1932 Hitler v Mnichově prohlásil:

„… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“

Po svém nástupu do funkce říšského protektora 2. října 1941 přednesl Reinhard Heydrich v Černínském paláci projev, který nenechal nikoho na pochybách, jaké záměry mají nacisté s českým obyvatelstvem:

„...Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše….“

Operace Barbarossa - napadení Sovětského Svazu

22. června 1941 napadli němečtí fašisté Sovětský Svaz. Válka proti SSSR byla vedena jako válka vyhlazovací. Desítky tisíc vesnic a měst byly vypáleny a poničeny. Krutost, s jakou se Němci chovali k civilnímu obyvatelstvu, i k dětem, si můžeme jen těžko představit. Avšak proti silné, chladnokrevné a dobyvačné mašině nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi. Už koncem roku 1941 byl rychlý postup Němců zastaven, rozhodující pak byla bitva u Stalingradu, situace na východní frontě se definitivně otočila, začalo osvobozování obsazených oblastí.

Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě,

Karpatsko-dukelská operace

Osvobozování Československa bylo zahájeno legendární Karpatsko-dukelskou operací na podzim roku 1944. Hlavní tíha bojů ležela na sovětské Rudé armádě, které byl podřízen i 1. československý armádní sbor.

Sovětské vrchní velení vyslyšelo zoufalé volání slovenského lidu a šlo na pomoc Slovenskému národnímu povstání (SNP). Muselo změnit dosavadní bojové dispozice. V krátké době připravilo úder sovětských vojsk směrem k Dukelskému průsmyku, aby jím rychle pronikla na Slovensko a podpořila boj tamních vlastenců. Povstání začalo v době, kdy vrchní velení Sovětské armády připravovalo novou velkou ofenzívu na středním úseku fronty. V téže době se rozvinuly těžké boje o Varšavu. Podle původních plánů vrchního velení měla sovětská armáda osvobozovat Československo širokou obchvatnou operací, jejíž severní křídlo směřovalo na Krakov a Ostravu a jižní na Budapešť, Bratislavu a Brno. Přesto však považovalo za nutné přijít na pomoc slovenským partyzánům a slovenským vojákům a důstojníkům, kteří se k nim připojili. Dukelská operace byla velmi obtížná. Složitý terén východního Slovenska a Podkarpatí nahrával německým obráncům. V bojích o přístup na území zahynulo okolo 12 tisíc sovětských vojáků a 1 800 československých vojáků.

První rudoarmějci pronikli na předválečné československé území 20. září 1944 severně od Medzilaborců a druhý den osvobodila 128. gardová střelecká divize genmjr. M. I. Koldubova vůbec první československou obec – Kalinov. Českoslovenští vojáci, bojující v rámci sovětské 38. armády, poprvé přešli na krátkou dobu hranice Československa 2. října 1944 v oblasti Šarbova. Definitivně překročila 1. československá samostatná brigáda hranice vlasti až 6. října 1944 v Dukelském průsmyku. Tehdy generál Svoboda společně se svými vojáky a za účasti sovětských spolubojovníků vztyčil československý prapor na rodné půdě.

Na Dukle se rodilo heslo: Se Sovětským Svazem na věčné časy! Se Sovětským Svazem a již nikdy jinak!

Osvobozování Československa bylo součástí operací 1., 2. a 4. ukrajinského frontu, kterým veleli maršál Koněv, maršál Malinovskij a generál Jeremenko. 4. ukrajinský front vznikl z rozkazu vrchního velení Sovětské armády 4. srpna 1944 tím, že 1. gardová armáda a 18. armáda byly vyděleny ze sestavy 1. ukrajinského frontu a staly se samostatným 4. ukrajinským frontem s úkolem osvobozovat území Československa. Kromě sovětských vojáků byli do bojů zapojeni vojáci 1. československého armádního sboru a od prosince 1944 také čtvrt milionu rumunských vojáků.

Bratislavsko-brněnská operace

Sovětské a československé jednotky, které se probíjely Slovenskem, bojovaly na přelomu března a dubna 1945 o Liptovský Mikuláš. Strategickým záměrem Rudé armády bylo, že 2. ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského zaútočí na Brno a odtud bude pokračovat na Vyškov, Prostějov a Olomouc. Ze severní strany měl 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k uzavření kleští a obklíčení německých jednotek, které se nacházely na západním Slovensku a v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

7. března 1945 vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Banskou Štiavnicu, 14. března Zvolen, 26. března sovětští vojáci za součinnosti rumunských jednotek osvobodili Banskou Bystrici. 4. dubna byla osvobozena Bratislava. Prvním osvobozeným městem na Moravě byl Hodonín, kam pronikla sovětská armáda 13. dubna. 24. a 25. dubna bylo postupně svíráno obklíčením Brno a následujícího dne pak celé osvobozeno.

Na jihu Moravy v prostoru Brna jednotky 2. ukrajinského frontu v prvních květnových dnech osvobodily řadu měst a obcí. Hitlerovci se tu úporně bránili. 2. a 3. května sovětští vojáci osvobodili Zlín a Otrokovice.

Ostravsko-opavská operace

V téže době se také na severní Moravě a v opavském Slezsku rozpoutaly zvlášť těžké boje. Ostravsko-opavská operace, kterou ve dnech 10. března až 5. května 1945 vedl 4. ukrajinský front, představuje jednu z největších vojenských operací na našem území. Ostravsko mělo se strategickou výrobou litiny a oceli pro Němce klíčový význam.

Hitlerovci zde budovali velké opevnění, přičemž využili starých pohraničních pevnostních objektů z předmnichovské republiky. Pásmo, které hitlerovci na přístupech k městu vybudovali, bylo hluboké až 30 km. Soustředili sem 16 divizí.

Velitel vojsk 4. ukrajinského frontu Jeremenko rozhodl vyhnout se čelním útokům a hlavní pozice fašistů obejít, udělat obchvat Ostravska. Tento záměr byl úspěšně realizován. Němci se ocitli v nebezpečí úplného obklíčení a tak počali ve zmatku město vyklízet. Ostrava byla osvobozena 30. dubna. Průmyslový potenciál Ostravy byl v nejvyšší možné míře zachován. Město Opava, které bylo osvobozeno 22. dubna, se bohužel těžkým poničením nevyhnulo. Operací na Ostravsku se zúčastnili také českoslovenští letci a 1. čs. tanková brigáda.

Pražská operace

Vyvrcholením bojů na území Československa byla legendární pražská operace. Sovětské velení ji připravilo a provedlo od východu vojsky 4. ukrajinského frontu, z jihovýchodu vojsky 2. ukrajinského frontu a překvapujícím úderem vojsk 1. ukrajinského frontu ze severu a severozápadu.

V prostoru Čech a na západní Moravě byla tehdy velká skupina fašistických armád pod velením generála polního maršála Schörnera.

Směrnice o provedení pražské operace dostali velitelé frontů 1. a 2. května. Přípravné práce měly být vykonány za 4 až 5 dní. V době rozkazu k pražské operaci některé jednotky, s nimiž se v plánu počítalo, vedly vyčerpávající boje na jižních okrajích Berlína. Z 1. ukrajinského frontu byla uvolněna 3. a 4. gardová tanková armáda a mnoho dalších svazků a útvarů. Již 4. května dosáhla příprava pražské operace závěrečné fáze. V operativní směrnici 1. ukrajinského frontu stálo: „Armády pravého křídla frontu přejdou v prudký útok po obou březích Labe v obecném směru na Prahu s cílem zničit drážďansko-zhořeleckou skupinu protivníka a tankovými armádami ovládnout šestého dne operace hlavní město Československa Prahu.“ Sovětská vojska měla proniknout do Prahy kolem 12. až 13. května.

Praha však byla osvobozena o tři dny dříve – 9. května. Praha zoufale volala o pomoc a sovětští vojáci vyslyšeli volání Pražanů, bojujících po vypuknutí pražského povstání 5. května proti mnohonásobné přesile hitlerovců na pouličních barikádách.

„Čekal nás těžký boj s velkým uskupením německých ozbrojených sil, na něž spoléhala Dönitzova „vláda“ v naději, že podaří-li se jí toto uskupení zachránit, bude moci aspoň ještě na nějakou dobu prodloužit třetí říši život“, hodnotil situaci maršál Koněv.

Dönitzova vláda nemínila přistoupit na úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci. Stále usilovala o uzavření separátního míru se západními velmocemi, s nimiž pak chtěla zahájit společné tažení na východ proti Sovětskému svazu. K tomu zamýšlela uchovat jádro zbývajících německých ozbrojených sil v hornatém prostoru rakouských Alp a v hornatých částech Čech a Moravy. Praha měla být vyhlášena za vojenskou pevnost mimořádného významu a měla být urputně bráněna. Z téměř milionu vojáků skupiny Střed (Mitte) operující v českém prostoru bylo v Praze zhruba 30 tisíc mužů s potřebnou bojovou technikou, ve vojenských prostorech poblíž Prahy cvičilo dalších 60 tisíc vojáků. Koncem války bylo v Praze rovněž kolem 8o tisíc německých obyvatel, z nichž mnozí byli odhodláni střílet ze zálohy ze soukromých domů.

Ač bylo povstání dlouho plánováno a připravováno různými odbojovými skupinami, spád událostí byl poněkud jiný než byly plány, povstání vypuklo 5. května spontánně. Povstalci se 5. května zmocnili budovy českého rozhlasu. Obsadili většinu pražských mostů (kromě Mánesova a Čechova) a pražská nádraží. Zmocnili se telefonní centrály na Žižkově. Na silnicích vyrostly barikády, které znemožňovaly německým vojákům volný pohyb. Při těchto akcích došlo v řadě případů k prudkým bojům.

V plánech na likvidaci povstání v Praze zvolili Němci taktiku, která se již dříve v jiných zemích osvědčila (platí v jakékoliv době): politickými machinacemi a jednáním o příměří chtěli oslabit útočné nadšení povstalců a mezitím získat čas k přípravě drtivého ozbrojeného zásahu. Ten měl být uskutečněn kombinovaným úderem německých sil na území Velké Prahy a početných vojsk z blízkého okolí města již na úsvitu 6. května. K.H. Frank se snažil neúspěšně spojit s velením amerických vojsk v západním Německu. Poté začal jednat s Českou národní radou o příměří, což umožňovalo hitlerovcům přistoupit pod rouškou jednání k uskutečnění plánů na brutální likvidaci povstání. Narychlo začaly být stahovány tankové jednotky a jednotky SS z vojenských základen u Benešova, Českého Brodu, Milovic a dalších ku Praze.

Situace v Praze se začala podstatně měnit. Zatímco 5. května se povstání vyvíjelo úspěšně, průběh událostí se již v noci z 5. na 6. května jednáním o příměří komplikoval. Nacisté překonali své počáteční překvapení a začali postupně přecházet do protiútoku a uplatňovat svou vojenskou převahu.

Příchod německých posil do Prahy však neprobíhal tak rychle, do Prahy se nejdříve podařilo proniknout jen jednotkám SS od Benešova. Ostatní divize a pluky SS již narazily na obranu na barikádách v obcích poblíž Prahy. Nezřídka se stávalo, že Němci hnali místní obyvatele před tanky jako živý štít a donutili tak obránce barikád k jejich rozebrání. Na zajatých povstalcích i na civilistech si němečtí vojáci, ať už příslušníci wehrmachtu nebo SS, vylévali vztek z prohrané války. V posledních dnech války došlo k masovému vraždění.

7. května již nacisté v Praze věděli, že se od Berlína blíží sovětská armáda, a tak se jejich jediným cílem stalo včas uniknout do amerického zajetí. Situace byla v té době pro povstalce kritická.

Večer 7. května přijela do Prahy skupina amerických tanků s delegací generála Pattona k jednání s povstalci. Delegace povstalcům nabízela, že americká armáda vtáhne 8. května do Prahy, jestliže o to ČNR požádá. Nabídka byla odmítnuta. Američané poté odjeli do severovýchodních Čech k Schörnerovu štábu, přičemž jim musela být uvolněna barikáda. Toho pak využili Němci.

Americké velení v západních Čechách bránilo českým občanům ze západních Čech jít na pomoc bojující Praze. Na výzvu národního výboru v Plzni se již 6. května na Chodském náměstí shromáždilo množství dobrovolníků. Americká armáda byla požádána o zbraně a auta. Dobrovolníkům se dostalo odpovědi, že bojová akce na pomoc Praze není povolena.

(Americkým jednotkám v Čechách bude věnován samostatný článek).

Během 8. května nastal rozhodující přelom v průběhu pražské operace sovětské armády. Obrana Němců v Krušných horách byla prolomena. Hlavní úder prováděly tankové armády generálplukovníků Rybalka a Leljušenka. Postupovaly po tvrdých bojích i v noci, přes obrovskou únavu vojáků.

„Jeli jsme úplnou tmou. Ale to pranic nepřekáželo tomu, aby obyvatelé míst, jimiž jsme projížděli, nevítali nás s velkým nadšením“, vzpomínal účastník pražské operace. „Celou cestu nás doprovázelo volání Nazdar! Ať žije Rudá armáda! Ať žije Stalin! Chceme jet s Vámi, ukážeme vám cestu do Prahy.“

Na úsvitu 8. května byl zničen u Žatce prchající štáb Schörnerovy skupiny armád Mitte.

Ze Saska, Slezska, Kladska a Moravy se valily motorizované i pěší kolony německých vojáků na jihozápad, ve snaze uniknout včas do jižního Německa a do západního Rakouska, kde byly již americké jednotky.

V Praze začalo 8. května ve dvě ráno další kolo vyjednávání. Německý generál Toussaint nabídl ČNR jednání o kapitulaci jemu podřízených jednotek. Nabídka byla přijata s podmínkou, že už v noci budou zastaveny veškeré bojové akce ve městě. Ale Němci střílet nepřestali. Ten den probíhaly kruté boje. Bojovalo se na Staroměstském náměstí, byla zasažena Staroměstské radnice. Na nádraží Praha-střed bylo povražděno 67 zajatých českých obránců a rukojmí. Vraždili všude.

Před polednem přijel Toussaint opět vyjednávat. Požadoval za kapitulaci volný průchod i s výzbrojí na západ. Toussaintovy podmínky byly v rozporu s aktem o bezpodmínečné kapitulaci německé branné moci. ČNR podmínky generála Toussainta přijala. Kolem 18. hodiny začaly Toussaintovy jednotky spěšně opouštět Prahu. Jednotky SS ale odmítly kapitulaci a dále pokračovaly v boji. Nejvíce škod způsobili ostřelovači, kteří ze střech a oken stříleli na civilisty a přijíždějící rudoarmějce.

9. května kolem 2. hodiny ranní přijely k hranicím Velké Prahy první sovětské tanky. Hodinu nato vnikaly několika proudy do města. Hitlerovci na mnoha místech kladli nadále odpor. V boji o Mánesův most padl pětadvacetiletý gardový poručík Gončarenko. Jeho tank č. 24 patřil do trojice tanků průzkumné čety Burakov-Gončarenko-Kotov, která vjela do Prahy jako první. Další dva příslušníci osádky byli těžce zraněni.

V odpoledních hodinách sovětští vojáci zlikvidovali odpor fašistů v Praze a celé město osvobodili. Kolem 18. hodiny vstoupily do Prahy od východu tankové jednotky 4. ukrajinského frontu. A hodinu předtím pronikly do prostorů jihovýchodně od Prahy (do Čerčan) jednotky 2. ukrajinského frontu. Oddílům 2. ukrajinského frontu náleží zásluha za likvidaci početných skupin vojska SS, soustředěných ve výcvikovém prostoru u Benešova a Sedlčan.

Pražané vycházeli ze svých sklepních úkrytů, šťastní, že se po dlouhých šesti letech potupné nesvobody konečně zbavili tíživé a nenáviděné nadvlády fašistických okupantů. Vítání osvoboditelů, objímání sovětských vojáků – nevyspalých, unavených, zaprášených, ale šťastných – jejich hoštění, přípitky, hudba, zpěv a tanec nebraly konce. Město v těchto radostných májových okamžicích rozkvetlo náručemi šeříku, jejichž kyticemi byli osvoboditelé a jejich tanky doslova zasypávány. Něžné fialové a bílé kvítky dodnes symbolizují Den osvobození.

Velitel 1. ukrajinského frontu maršál Koněv měl podat podrobnou zprávu vrchnímu veliteli J.V. Stalinovi o průběhu operace. K tomu však neměl dostatek zpráv. Koněv vzpomíná: “...Jak se později vysvětlilo, způsobil to všechno jásot Pražanů. V ulicích se manifestovalo. Stačilo, aby se na ulici objevil sovětský důstojník, a Pražané ho hned brali mezi sebe do přátelského kruhu. Všichni moji styční důstojníci se tak postupně dostali do zajetí… Zkrátka a dobře, den osvobození Prahy jsem prožíval velmi neklidně. Ztráceli se styční důstojníci, ztráceli se velitelé brigád a sborů – kdekdo se ztrácel. Tady vidíte, co to je, když lid propukne v jásot, a co z toho může vzejít. Pro slavnostní vítání našich vojsk v Praze, které způsobilo poruchy ve spojení, jsem fakticky zdržel o několik hodin vydání rozkazu vrchního velitele o osvobození Prahy. Z Moskvy se zatím netrhl telefon: Poslyšte, kde je vaše hlášení? Co tam děláte? Všeobecná kapitulace byla už dávno podepsána a vy stále nic…. “

Poslední výstřely padly v bitvě u Milína 12. května.

Čestmír Amort: Na pomoc československému lidu

Oldřich Mahler, Miroslav Broft: Praha v květnu 1945