Obě analytické práce se věnují negativním důsledkům muslimské imigrace pro budoucnost Evropy a Německa zvláště. Své závěry mají autoři podloženy statistickými daty, která dokreslují jejich hluboký pesimismus patrný z názvů obou knih.

Srovnávají různé vlny přistěhovalectví, se kterými se západní Evropa během posledních sedmdesáti let setkala (z východu a jihu kontinentu, z Indie, Číny a jihovýchodní Asie) s imigrací z muslimských zemí (z Pakistánu, Afganistánu, Turecka, Blízkého východu, severní Afriky) a oba svorně konstatují, že integrace muslimů do evropské společnosti se v žádném státě Evropské unie nepodařila. Místo multikulturní Evropy se zvolna rodí Evropa ghett, ve které bude původní obyvatelstvo systematicky znevýhodňováno a potlačováno.

Muslimové si přinášejí do nové vlasti své náboženství, kulturu, společenské uspořádání, své jazyky, předsudky a stará nepřátelství a odmítají se čehokoli z toho vzdát. Proto nejsou úspěšní ani společensky ani ekonomicky. Tuto frustraci řeší ještě hlubším příklonem ke své víře, takže duchovním i organizačním centrem každého ghetta je mešita a její imám. Důsledkem pak jsou jevy, které lze dobře podchytit statisticky – míra nezaměstnanosti, zločinnosti, drogové závislosti a závislosti na sociálních dávkách. Zvláště odstrašující je Laqueurův údaj o Dánsku před deseti lety: ač muslimové tvořili jen 5% obyvatel, konzumovali 40% sociálních výdajů.