Za součást tohoto trendu se v českém prostředí považují i nová politická hnutí, která se vymezují proti politice jako takové, či úvahy o zavedení většinového volebního systému, kdy by voliči namísto pro stranické kandidátky hlasovali pro jednotlivé osoby v jednomandátových obvodech.
Fenomén antipolitiky opravdu existuje, strany si za něj ale do velké míry mohou samy. Pokud někdo snižuje prestiž politiky, jsou to v první řadě sami straničtí reprezentanti a to na všech úrovních.
Co se týče posilování různých nevládních aktérů, nelze házet všechny do jednoho pytle. Není možné směšovat roli soudů, státních zástupců a úředníků na jedné straně a například nadnárodních korporací a finančních trhů na straně druhé. A už vůbec je nejde dávat do jedné řady s ústavními změnami, jako je zavedení přímé volby prezidenta.
Prvně jmenovaní mají v demokratickém právním státě svoji předepsanou úlohu, jejíž součástí je vedle povinností a pravidel, podle kterých se musí řídit, i jistá právní ochrana, bez níž svoji funkci nemohou vykonávat. V případě soudců, státních zástupců a úředníků se jedná o ochranu před politickým vlivem. To ale neznamená, že nepodléhají žádné kontrole. U úředníků se například počítá s kariérním systémem a kárným řízením.
Přímá volba prezidenta či snaha zavádět většinový volební systém pak není nic jiného než defenzíva, do které se politici sami nechali zatlačit. To, že ve společnosti podobná opatření rezonují, je pouze dokladem toho, že občané jsou se svojí politickou reprezentací dlouhodobě nespokojeni. A pokud tomuto volání politici vycházejí vstříc, jen tím dávají najevo svoji bezradnost.
Něco úplně jiného jsou pak nadnárodní korporace a finanční trhy, jejichž role je jaksi nad rámec demokratického právního státu. V ideálním případě by se teprve na základě politické vůle z voleb mělo určit, jak široké pole působnosti budou mít. V situaci, kdy však tito hráči operují globálně, jsou možnosti jejich regulace ze strany jednotlivých států nutně omezené.
Zákon o státní službě žádné antipolitické tendence neposiluje. Sice omezuje možnosti ministrů přeskupovat svůj úřad a podle libosti nabírat a pouštět jednotlivé úředníky, to ale není pravomoc, která by definovala roli ministra. Ta spočívá v zadávání úkolů, jež vznikly na základě politického rozhodnutí, státnímu aparátu, ne v organizaci státní byrokracie.
Čím profesionálnější a schopnější státní správa bude, tím silnější se nakonec stane i pozice ministra. To však neznamená, že antipolitické trendy mají nechat politiky v klidu. Namísto zákona o státní službě je ale třeba se zaměřit na to, čím si politici sami škodí.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
