Jaroslav Kuba je významný právník, který kromě jiného zastupoval prezidenta Václava Klause před Ústavním soudem. Jeho pozoruhodné vyprávění jsme vzhledem k rozsahu rozdělili do tří částí. Dnes přinášíme část první:

Byl jsem nedobrovolným svědkem

Před několika dny jsem slyšel proslov jednoho z „mužů sedmnáctého listopadu“ o pádu „komunismu“. Musel jsem se usmívat nad jeho kategorickým tvrzením, že „Listopad“ nebyl výsledkem konspirace, něčeho předem dojednaného.

Pokusím se zavzpomínat na to, čeho jsem byl svědkem.

V roce 1985 jsem na Karlově univerzitě konečně mohl obhájit svojí kandidátskou dizertaci. Původně jsem si v ní chtěl ujasnit, zda lze perspektivně vytvořit stát a právo bez ideologie. Bez „-ismů.“ Založit je na něčem, co by se nalézalo nad nimi. Jakési obecné super principy, jejichž základ by tvořily jednotlivé kategorie lidských práv. K tomu jsem dlouhodobě směřoval.

Apoštol perestrojky a obhajoba na vlásku

Dizertaci jsem mohl obhajovat hned po vstupu do aspirantury, měl jsem stovky stránek k dispozici. Ale jako většina aspirantů jsem byl využíván k úkolům a úkonům za různé soudruhy docenty a profesory. Abych prý získal praxi a oni peníze za všelijaké „bokovky“. Po téměř čtyřech letech jsem byl konečně „připuštěn“ k tzv. „malé obhajobě“. Což byla „generálka“, která však nebyla ani povinná. Pro mne se však málem stala osudnou. Jakýsi mladý ambiciózní „soudruh“ ze Sovětského svazu, snad na zadání mého školitele, „odhalil“, že jsem v textu ukryl 20 stránek textu, k němuž byl přístup jen se zvláštním souhlasem. Z druhého dílu Boguszakovy „Teorie státu a práva“, s texty Z. Mlynáře či Z. Jičínského. A dále z „Československé společnosti“ od Pavla Machonina. Obojí jsem si ještě na počátku roku 1970 jako student zakoupil a v seznamu literatury, obsaženém ve více jak nadstandardních 200 stránkách, nota bene určených jen k malé obhajobě, vedle stovky dalších pramenů uvedl.