Pohřební marše ponurého podzimního dne před sto lety předznamenávaly konec celé velké říše, v jejímž čele téměř sedm desítek let stál. Je dobře, že se začalo hovořit mnohem objektivněji o jeho významu a přestaly se k jeho jménu klást ideologické šablony. Konec první světové války a s ním spojené překreslení map a konec světa, jak existoval před „prakatastrofou 20. století“ roku 1914 přinesl zprvu euforii z nového uspořádání poměrů, ale ta se záhy rozplynula v sociálních krizích, politickém násilí, brutálních rozbrojích, nástupu diktatur, a nakonec nové zničující válce. Najednou se vracely myšlenky na obnovení rakouského soustátí jako vzpomínka na zlaté časy, kdy svět se zdál být ještě v pořádku. Ona to tak docela nebyla pravda, ale víme to všichni z vlastní zkušenosti. I v našich životech přece funguje paměťový optimismus, kdy máme dojem, že dřív všechno fungovalo lépe.

Nynější geopolitická situace je jedním ze zdrojů úvah nad tím, zdali by nebylo účelné uvažovat o nějaké obnově „kvazimonarchie“, tedy posílení spolupráce v regionu mezi těmi státy, které byly její součástí. Na tuto ideu se dnes upírá pozornost zejména z důvodu krizí, které zasahují soudržnost Evropské unie. Užší spolupráce zemí tzv. Visegrádu s Rakouskem a případně dalšími státy je velkou výzvou dneška. Těsnější součinnost takového uskupení by mohla přispět k tomu, že by tyto státy měly silnější hlas v zásadních debatách, jež se nyní vedou o budoucí podobě evropské integrace. Existuje však také riziko, že by se tím urychlil vznik vícerychlostní Evropy a rozdělení EU na tzv. zakladatelské státy, které by byly v jádru dění, a státy, jež by se mohly ocitnout na periferii.