Stromy spoluvytvářejí vzhled města od nejstarších dob; stačí se podívat na první známé vyobrazení Prahy v Schedelově Kronice světa (z roku 1493), kolik je tam zachycených velikých stromů v rámci panoramatu Pražského hradu, Hradčan, Malé Strany nebo Nového města a Vyšehradu v Popředí.
Městskou zeleň věrně zachycují i pozdější veduty, zvláště z období romantismu a průmyslové revoluce, kdy si lidé začali uvědomovat hodnotu malých soukromých rájů v zahradách a zahrádkách ale též společenského přínosu nově zakládaných parků a promenád. Vždyť procházet se parkem a obdivovat se květinám bylo stejně významné jako věnovat se umění a stoupat po schodištích divadel a účastnit se plesů. Možná se zahradničení tehdejší obyvatelé Prahy věnovali i kvůli tíživé politické situaci. Tehdy asi vznikla naše vášeň pro zahradničení: v předrevolučním období 1848 za biedermaieru, později za socialismu a možná i v době nynější pandémie.
A protože se dřevem topilo všude – v domácnostech, manufakturách i továrnách, vápenkách, kartounkách i porcelánce, tak všude byly komíny, saze a kouř.
Je smutné, že mnoho dnešních vlastníků významných historických objektů, například restituovaných klášterů nebo areálů upravených v rámci podnikání na hotely a provozovny různých služeb, si neváží vzrostlé zeleně. Každý druhý se u zdravých stromů vymlouvá na sucho, nebezpečí úrazu z padajících větví nebo nedejbože na uklízení spadaného listí.
A přitom třeba solitérně rostoucí lípa na nádvoří generalátu Křižovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu dokáže každému příchozímu přidat na náladě a esteticky vylepšit vzhled nádvoří. Když raší a odívá se zelení listů, když kvete a voní, když osvěžuje a stíní, nebo když zlátne a opadává. Navíc poskytuje potravu a úkryt hmyzu, ptákům atd.
U starých stromů se mnohdy setkáme s protichůdnými dendrologickými posudky a nahodilostí snah – jeden chce strom pokácet, druhý prořezat kvůli omlazení, třetí kvůli zmenšení koruny, další nahradit menšími stromky…
Něco podobného zažíváme ale i na předměstí Velké Prahy. Velice ohavně byly seřezány sloupové letní duby u rychlostní silnice nad Smíchovským nádražím jen kvůli tomu, že jsou poblíž reklamních ploch. Ale všechny tyto stromy jsou součástí vzhledu Prahy, spoluvytvářejí naše životní prostředí, rostou k užitku a okrase pro nás i budoucí. Zatímco všechny ty billboardy a bigboardy jsou prospěšně jen pro někoho. A navíc stromy byly vysazené dříve, než byly osazené ty kovové hrůzy, které jen odvádějí řidiče od pozornosti.
Zvláštní, jak byl třeba nedávno řezem brutálně znásilněný pajasan žláznatý u policejní služebny v Letenské ulici nebo jak jsou na hlavu seřezány topoly naproti Smíchovskému nádraží. Mrzelo mě, že když shořel stánek u stanice metra Malostranská, hořel i jerlín japonský, ale mile mě překvapilo, že byl nahrazený stejným druhem dokonce na stejném místě! Ano, tak by to mělo být i v jiných místech, všude tam, kde to jde. Vedle starého dožívajícího stromu včas vysadit nový. Někdy cítíme přílišný rozptyl názorů i v rámci odborných diskuzí – mají v Jelením příkopu růst velké stromy nebo se mají stráně vyholit jako v hradním příkopu? Má na nádvoří obnoveného Purkrabství na Pražském hradě růst strom jako dříve nebo ne? Domnívám se, že má, ať už lípa nebo dub, protože každý starý hrad má u budovy purkrabství nebo paláce věkovitý strom, pod jehož korunou při vyprávění ožívají dávné příběhy…
Přiznám se, že nepodporuji laciné kupování veřejnosti politickými a developerskými sliby, že se ozelení silnice, tramvajové koleje, ulice a střechy a fasády novostaveb. Jen někde se to profesionálně podaří. Tragédií byly betonové květináče u zplundrovaného lihovaru na Smíchově a rukojmím lidské hlouposti jsou jinany vysazené před dveřmi a pod balkony nových domů naproti poště v ulici Československého exilu.
Mnohdy jsou výsledkem zprvu dobře míněných, ale naivních snah ozelenění vyprahlých asfaltových prostranství jen trapné, módně šedé nebo černé, květináče se skomírající směsí rostlin. U nich žasnu, co vše lze sesadit dohromady. Hlavně, když je doprovázejí („architektem“ rozmístěné) kovové lavičky a křesílka, která se na žhnoucím slunci rozpálí jako mučidla.
Zahradníků je málo, zahrádkářů mnoho. A tak si amatéři myslí, že břízy a traviny to v centru města zachrání. Jenže výsledkem jsou jen uvařené a přelité uvadající rostliny měnící se v roští, chrastí a bejlí…
V dnešním, nemocí jakoby méně uspěchaném, čase je nejvyšší doba zamyslet se nad způsobem udržení stromů v rámci historického souměstí. Jsem si vědom, že dříve stromy rostly na březích řeky, ostrovech, v roklích, na hřbitovech u kostelů, v zahradách. Dnes jsou převážně v parcích, na hřbitovech, svazích jiných nezastavěných prostranstvích. Stromořadí, aleje, parky a opečovávaná zeleň mají být součástí moderního urbanismu i památkové péče. Vždyť staré stromy spoluvytvářejí paměť a charakter místa.
Jaroslav Sojka, historik umění
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
