Stromy spoluvytvářejí vzhled města od nejstarších dob; stačí se podívat na první známé vyobrazení Prahy v Schedelově Kronice světa (z roku 1493), kolik je tam zachycených velikých stromů v rámci panoramatu Pražského hradu, Hradčan, Malé Strany nebo Nového města a Vyšehradu v Popředí. 

Městskou zeleň věrně zachycují i pozdější veduty, zvláště z období romantismu a průmyslové revoluce, kdy si lidé začali uvědomovat hodnotu malých soukromých rájů v zahradách a zahrádkách ale též společenského přínosu nově zakládaných parků a promenád. Vždyť procházet se parkem a obdivovat se květinám bylo stejně významné jako věnovat se umění a stoupat po schodištích divadel a účastnit se plesů. Možná se zahradničení tehdejší obyvatelé Prahy věnovali i kvůli tíživé politické situaci. Tehdy asi vznikla naše vášeň pro zahradničení: v předrevolučním období 1848 za biedermaieru, později za socialismu a možná i v době nynější pandémie. 

A protože se dřevem topilo všude – v domácnostech, manufakturách i továrnách, vápenkách, kartounkách i porcelánce, tak všude byly komíny, saze a kouř. 

Je smutné, že mnoho dnešních vlastníků významných historických objektů, například restituovaných klášterů nebo areálů upravených v rámci podnikání na hotely a provozovny různých služeb, si neváží vzrostlé zeleně. Každý druhý se u zdravých stromů vymlouvá na sucho, nebezpečí úrazu z padajících větví nebo nedejbože na uklízení spadaného listí.