Za prvé: v Evropě si vzájemně v perfektní integraci ochutnáváme různé nápoje. A je nám u toho dobře. Koňak umíme odlišit od Whisky, Genever od Grappy. Za všemi těmito nápoji je balík rozdílných kultur, a pokud si nenahneme příliš, může nám být dobře – i s cizími nápoji.

Ptám se však, proč všechny dnešní debaty o metanolu sledují konfrontativní linii. Třeba: Než nám to "Evropská unie zakáže", zakážeme to sami. O den později: „Z donucení Evropské unie“. A podobné formulace. K tomu to byla Evropská komise, ne unie.

My a oni? Vždyť jen chráníme evropské spoluobčany, což bychom měli, protože jsou stejní jako my. Český mozeček už dlouho slintá u formulace: „Z donucení Evropské unie“. Jakoby Evropská unie jen rafinovaně vyhlížela, kdy u nás bude metanol v kořalkách, aby toho zneužila a omezila naši suverenitu.

Evropská je i vzpomínka na Tuzemák, produkt, který je pevně zakořeněn v komunistické tradici. Na pravý rum - na ten z cukrové třtiny - nebylo. Ani spřátelená Kuba nebyla schopná dodat dost dobrého rumu. Náhražka byla z brambor, obarvená karamelem. 

Národ se přes tento známý rozdíl kvality opět dostal do konfliktu "my a oni". Oni nám zakazují náš rum, říkali ti, kteří po desetiletí nadšeně za pecí konzumovali náhražku. A za pecí chtěli zůstat. Slovní kotrmelec "tuzemák" se dnes opět dostal do médií, i když z jiného důvodu. Kdyby to byl Mimozemák, byla by pravděpodobnost, že obsahuje metanol, menší.