V Hamburku v roce 1970, na univerzitním shromáždění mých tehdejších spolustudentů, kteří VĚDĚLI, že nalevo je správně, vyšvihl během diskuse svou objemnou postavu na pódium, otočil se přes rameno k publiku a řekl: „Tady je vlevo“, zvedl pak pravou a dodal, „tady je vpravo“. Pak se otočil k publiku čelem, zafuněl, a řekl: „A teď je to obráceně“. Odešel si pak zas sednout.

Po čtyřiceti letech jsem zpět v zemi, kde dnes hodně lidí VÍ, že napravo je správně. A Gríša Laub už je pod drnem, takže o této manipulující jazykové libůstce musím promluvit já.

Tak tedy: Naše česká pravice jsou – s malými (knížecími) výjimkami – bývalí svazáci, tedy levice. Teď je jim ovšem dovoleno nazývat se pravicí. Pokud je někdo pravice křesťanská, tak mohl být (během rané části svazácké biografie ostatní pravice) i disidentem či disidentkou. Disidenty byli ovšem i bývalí komunisté, kteří prohlédli. Zastydlá část dnešní politické scény, komunisté, svými činy v historii sice mohli být levicí, ale čím jsou dnes?